29.11.1997
Ještě je asi brzy nad polemikou úspěšnosti prožitého roku, ale již nyní mohu říci a prozradit, že to pro mě byl rok ve znameni
změn, velmi zasadnich. Tento trend ovšem ještě nekončí, chystá se dobít v několika příštích dnech posty další, snad vyšší
než dosud. Nemohu zůstat klidný, mám hrůzu být během událostí pohlcen, často však k tomu nemám daleko..:-)
Ještě k předcházejícímu příspěvku - dokonalost je dokonalostí pouze v okamžiku jí určeném. Pak se může stát naprosto běžnou,
nepřitažlivou. Tento poznatek, jako spousta dalších, ovšem přichází až s vývojem. Nemyslím, že by byl ve mně geneticky implementován.
Což hodnotím kladně. Jinak by třeba opravdu touha hledání vrcholu poznání byla ohrožena ještě před samým začátkem.
A to by, i přes případnou marnost konání, byla určitě škoda.
14.10.1997
Jednou v životě, relativně nedávno, jsem byl konfrontován s dokonalostí z mého hlediska, se zhmotnělým ideálem společníka pro život. Láska, která mi jinak způsobuje sice radost, ale duševní útlum, nechávala růst moji fantazii do výšin nevídaných, mohl jsem skládat harmonii tónů i slov a být šťastný. Toužil jsem sice po závislosti, chtěl jsem být oddaný. Ale souhra byla tak nepředstavitelná. Není důležité, že tento pocit trval pouze kratičký okamžik, že se záhy rozplynul do hvězd sobotní noci. Potkal jsem svůj sen, mohl jsem si sáhnou na představu, již dávno vytvořenou v mém mozku, bylo mi dopřáno poznat, že existence zcela kompatibilního člověka není jen součást sladkých románů před usnutím. Sílícím poznáním se ale zmenšuje chuť experimentů, není pravděpodobné, že stejný pokus po sté provedený bude mít jiné výsledky než 99 předchozích... Zbývá pouze vrcholek hory, pokrytý zelenou trávou a úžasnými stromy, nedostupný a skrytý v husté mlze. Je-li však jednou poznán, prakticky není možné stát na úpatí a jen smutně si jej v dáli představovat. Vzpomínka úspěšného hledání ovšem evokuje smysl této hry, vzbuzuje naději opětovného dosažení vrcholu a tedy vítězství, které se však tímto termínem může nazývat pouze v případě nepřetržitosti. Vítězství tak ve své podstatě není uskutečnitelné, dokonalost, byť jen ve vteřině, ano.
25.8.1997
Čas jde poněkud podivnými cestami a mé myšlení v závěsu s ním, přeléva se radost, doposud nevídaná a přesná negace, když bohužel úroveň předchozí je zachována. Mé srdce chce být a je plné lásky, toužím kolem sebe kreslit barevná srdce nebo aspoň balónky, přivázané na duhových nitích ke stéblům trávy, klátícím se ve větru. Jenže nepředpokládám poryvy větru, víry nebo bouřkový déšť, sice omamující svojí vůní, ale neschopný zachovat stavbu z jemného písku, stávám se zranitelnějším i když se snažím přesvědčit o opaku, v jedné úrovni myšlení spatřuji nekonečné možnosti, druhá mi racionálně vypráví cosi o náhodě, přežívání, promarněnosti.
20.8.1997
Přibyly další dvě stránky. Jedna s úvahami, které mě napadají, jsou neodbytné a schopné opustit alespoň na okamžik moji mysl pouze v případě zachování na jiném médiu. Nemají souvislost, jen reagují na prožité nebo prožívající. Můj pohled je podobný pozorování světa přes nedokonale vytvarované sklo, rozdílná tloušťka některé objekty nespravedlivě přiblíží, jiné oddálí i přes to, že jsou mnohem blíž. Bylo by správné skleněnou desku roztočit, aby vznikl dojem nového statického objektu, který by vlastním pohybem eleminoval chyby nedokonalosti. Nebo se rozběhnout a s napřaženou pěstí udeřit - pak jen pozoroval růst kvantity, zpomaleně si prohlížet jednotlivé vzniklé kousky, poslouchat třpytivý zvuk jejich dopadu do prázdna. Jenže to neumím. Proto zrození Bodyia inside II.Druhá stránka obsahuje kritiky a recenze na zajímavá hudební díla, které jsem měl možnost slyšet a z nějakého důvodu mě zaujaly. Začínám díly běžně nedostupnými, časem se počet jistě rozroste.
23.7.1997
Přidávám další stránku mých velice soukromých skorobásniček. Četlo je zatím velmi málo lidí, zde jsou předloženy na pospas všem námořníkům Internetu, kteří při získávaní rozličných informací budou chtít na chvíli spočinout v náručí pocitů. Konfrontace vlastních, běžnou cestou nesdělitelných pocitů, je často velmi zajímavá. Nedávno jsem dostal od svého kamaráda sbírku jeho vlastních básní - přečetl jsem ji několikrát, když mi bylo smutno s relativně radostným zjištěním, že nelze být stále šťastný... I smutek má něco do sebe.4.6.1997
Je důležité cítit lásku, ale přitom mě zahlcuje, ochuzuje o potřebu vyjadřit své pocity a myšlenky jinak než přes ni. Štěstí mi podstrkuje pasivitu jako jednu ze správných možností života, čehož se podvědomě bráním, nechci. Kde nebo jak je možné najít rovnováhu mezi tím co miluje a tím co chce růst, uvažovat, zdokonalovat se? Přítom je tak krásné v náručí sevřít koho milujeme, nechat se unášet emocemi a věřit, že oči, které si ze zaujetím prohlížíme, nás bezpečně provedou nástrahami života.