Mám rád světlo, teplo, dlouhé dny... prostě léto a čas, kdy se nemusím balit do zimníku a každý ráno škrabat z auta led. Ale jo, zimu nebo ještě lépe melancholický podzim mě taky baví... nicméně každoroční snaha o prodloužení slunných dnů je patrná. Tentokrát jsme s Péťou rozhodli, že využijeme služeb některé z cestovních kanceláří a podíváme se tam, kam bychom pozemní dopravou dojeli jen velmi obtížně. Hezká vize, nicméně trochu kontroverzní, nejsme příznivci masové zábavy, natož pak masového turismu. Co tedy? Kam se vypravit, aby nás na každém rohu nechytal naháněč diskoték či restaurací za triko?
A cesty tu jsou. Nějakou náhodou jsem v nabídce last minute zájezdů přišel na řecký ostrov Samos, místo, o kterém jsem doposud ještě neslyšel. Zhruba 400km2, pláže všech typů, hornaté území vhodné pro turistiku, letáček cestovky sliboval místo dosud neobjevené turisty, narodil se tam Pythagoras. A tak jsme vyjeli, start 24. září, návrat prvního října.
Letadlo startovalo v půl pátý ráno, bral jsme to jako perfektní fakt, že nepromrháme den cestou. To skutečně, ale po příletu jsme usnuli a probudili se až večer. Tak nevím:-)
Samos leží necelé dva kilometry od tureckého pobřeží, v blízkosti ostrovů Patmos a Ikaria. Jeho hlavní město nese jméno ostrova, dalšími významnými letovisky jsou Pythagorion, město na jihovýhodě ostrova a severní Kokari - bývalá rybařská osada, dnes nejoblíbenější turistické centrum na ostrově. Náš cíl byl jihozápad, místo nazývané Votsalakia, na úpatí nejvyšší hory ostrova (Kerkis, 1434 mnm), vedle přístavní vesničky Ormos. Celou Votsalakií, která se ovšem v místě jmenuje Kampos, se táhne asi dvoukilometrová pláž s menšími kamínky a v sezóně zde může být poměrně mnoho návštěvníků. Nicméně teď, koncem září vylidníno, pár restaurací a obchůdků, lákajících zbytek převážně angličanů a holanďanů, čechů pomálu, na slevy a samé výhodné nabídky.
Do Votsalakie se jede z letiště u Pythagorionu přes vnitrození, přímořská cesta vede pouze na severu a ačkoliv je to na mapě asi 30km, díky značnému převýšení a úzkým silnicím jede autobus přes hodinu. Slabším povahám doporučuji vzít si nějaká sedativa, všude jsou ostré zatáčky:-)
Ubytovali jsme se v pohodlném apartmánu, Petr připravil jídelníček na celý týden, první den bylo zataženo, hora přitahuje mraky a stejně jsme ho prospali.
Druhý den se počasí příliš nezměnilo, teplota kolem 25°C, oblačno, ale nepršelo. Vydali jsme se na výlet po okolí, původně jsme chtěli navštívit klášter, vzdálený několik kilometrů, ale nepodařilo se nám ho najít a místo toho jsme se dostali do městečka Maratokampos, pár kilometrů nad pláží. Autentický řecký venkov, pravoslavné kostely, auta, z jejichž maketama ve formě angličáků jsem si hrával jako malej kluk, bílé domy a modrá okna. Dýchla na mě starobilost, v některých uličkách by se letopočet mohl přetočit o dvěstě i více let zpátky a nic by se nezměnilo. Fascinující, jakkoliv bych to u členské země EU nečekal. Spousta toulavých, polodivokých psů a ještě více koček, zvlášť poblíž taveren, řeckých restaurací, dotírajíc na hosty, aby jim hodili něco ze svého talíře.
Další den nás probudilo slunce, sedli jsme na skůtr z půjčovny a jeli objevovat západní, takřka neobydlenou část ostrova. Na motorce jsem seděl naposledy asi před deseti lety, byl to zážitek. A příroda okolo nádherná, pod námi různé zátoky, z druhé strany silnice pohled na Kerkis ze všech stran. Cílem bylo městečko Drakaia, vzdálené asi třicet kilometrů. "Here stop, no road," přátelsky na nás zavolala paní z malé taverny. A skutečně, dorazili jsme k cíli, cesta končila a dál nepokračovala. Prohlédli jsme si vesničku, naobědvali se za pár Euro a vyrazili hledat tu nejhezčí pláž na odpoledne. Vedle rybářské zátoky s rybářskými loděmi jsme nějakou viděli a možná k ní povede i sjízdná cesta.
Většina cest musí na ostrově překonávat značné převýšení na malé vzdálenosti, proto se klikatí a je lemována 180° zatáčkami. Nejinak tomu bylo na cestě ze silnice k moři, ovšem Piaggio se drželo statečně a dokonce nás pak dokázalo vyvézt i nahoru, čemuž bych zprvu nevěřil. Nikde nikdo, pláž byla kamenitá, hodně ryb, čistá voda do hloubky, kam až jsme dohlédli. Koupali jsme se, opalovali. Na některých kamenech byly vidět zkameněliny přehistorických živočichů, v místech, kde se vypařovala voda, se tvořily krusty soli, tolik lákající zblízka je fotografovat:-) Stejně tak souboj mravenců a vosy, odehrávající se pár centimetrů od místa, kde jsme leželi.
Zpátky jsme přijeli trochu roztřesení, skůtr na delší trasy opravdu moc není. Nebo to chce zvyk.
Votsalakia má snahu stát se turistiskou zónou, jde o uměle vybudovanou lokalitu. Ale vedlejší rybářská vesnička Ormos je původní a o to příjemnější. Rybářské bárky veselých barev, pár taveren a jeden obchod se vším, co je potřeba k životu. Neměl jsem sílu přihlížet čištění čertvě vylovených ryb, radši jsem při cestě molem pozoroval horský masív, lemujícím celý západ Samosu a početné ostrůvky ja jihu.
Kouknu se na cestách rád po památkách, ale mnohem víc mě zajímá, jak se tam žije, co by mohlo způsobovat touhu po přežití. Tady jsem viděl dobrosrdečnost a laxnost z nedělání si starostí. To jsme pocítili záhy, jedno ráno jsem zamykal aparmán, klíč si dal do kapsy u plavek... a už ho nevyndal, když jsem se šel potápět.
Samozřejmě se klíč ztratil a majitelce apartmánu trvalo den a půl, než nám donesla náhradní. Naštěstí jsme si nechali otevřené dveře na balkón a tak mohli v čase bez klíče lézt přes balkón... Předposlední den jsem se zase potápěl, bylo krásně slunečno, Péťa chytil úpal a já v moři asi 100m od pláže našel ztracený klíč. Už stačil zrezivět kroužek, ale byla to dobrá náhoda.
Domů... se mi nechtělo. Škoda, že to byl poslední termín zájezdu na tento ostrov, jinak bych se snažil dojednat prodloužení pobytu o týden. Bylo by stále co objevovat, hlavní město Samos ani Pythagorion jsme nestihli navštívit, jenom jimi projížděli cestou z letiště.
Na Samos se vyplatí zajet. Na jeho západní nebo jihozápadní část. A raději hned, než i zde zavládne turistický byznys. Zatím je to dobré, na mnoha místech nepotkáte živáčka, nejsou zde megacentra zábavy. A hora Kerkis dává místu určitý koeficient náhodnosti, nikdy nevíte, jestli na jeho hřebenech budou mraky, jakou budou mít barvu a jakou barvu bude mít sama hora. Mění se před očima, každý den díky ní vypadá jinak.
