muzika

Vnímání hudby bylo od mala ovlivněno chutí zapojit se do toho kolotoče vlastními silami, něco dělat, aby to hrálo, drňčelo nebo kvílelo...

Nesporným faktem je, že u předškolní mláděže, ev. žáků základní školy je hudební vkus do značné míry ovlivněn mainstreemem, dítě ještě neví, kde hudbu hledat, má omezené možnosti. Naštěstí mám starší sestru, takže jsem mohl poznat Oldfielda, Alphaville, Bowieho, Eurythmics nebo třeba i Duran Duran už v prepubertálním věku. Ovšem rádiovým hitům jsem se samozřejmě nevyhnul, to prostě nejde:-) Líbila se mi elektronická muzika, ale na počátku osmdesátých let byla ještě v plenkách, razantní rytmus, který jsem vyhledával tam zatím scházel. Ovšem v metalu ho bylo až až. Takže v sedmý a osmý třídě koncerty Citronu, Tublatanky, byla to divočina stát v kotli, potit se, kříčet a být součástní davu. Na střední první diskotéky, zájem o taneční hudbu, tenkrát vstoupili do popředí Technotronic a začali éru jednoduché elektronické muziky, která mě uchvátila. V tomto období jsem díky několika kamarádům objevil další hudební svět v Dead Can Dance, The Cure, Depeche Mode, byl jsem na koncertě Oceánu, který mě z českých kapel oslovil asi nejvíc. Další cesta, paralelně - industriální drsná elektronika v kapelách Front242, Nine Inch Nails nebo Laibach. Záhy se objevila islanďanka Björk, zpočátku pod křidly Sugar Cubes, potom sólo a taky Kate Bush, Camouflage, Jam&Spoon. A nesmím zapomenout na Janáčka a Glasse, mé neoblíběnější představitele vážnější hudební tvorby.

A jak je to dnes? Budu psát v pořadí, které mě právě napadne, žádné top10 si netroufám zvolit:-)

Depeche Mode - elektronická stálice, partička kluků, kteří měli správný nápad ve správnou chvíli. Byl jsem na jejich dvou pražských koncertech, naposledy v září 2001, poslechnu si je vždycky rád, zejména desky Ultra, Violator, Exciter, Music for the Masses

Björk - drobná islandská kráska, ohromující svou vitalitou a úspěšným experimentátorstvím, produkující zvláštní kompozice klasických nástrojů s jejím procítěným zpěvem na elektronickém základě. Všechny její desky stojí za povšimnutí, u mě vítězí Vespertine, Selmasongs a Homogenic. Vespertine je úžasné... jemné, hladké, naléhavé.

Dead Can Dance - australské duo, které bohužel před rokem ukončilo svoji činnost. Ovšem za dobu působnosti vydali řadu zajímavých desek, inspirovaných např. maorskou kulturou, hudbou 16. a 17. století. Výraz je občas až minimalistický, s precizně provedenou vokální složkou. Při The Serpent´s Egg, Spiritchaser nebo Aionu se úžasně popíjí čas nebo přestupují hranice kamarádství... Po rozpadu oba z interpretů, Bradon Perry a Lisa Gerrard vydali sólová alba, Lisa monumentální projekt Duality a Brendon desku Eye of the Hunter, která je naprosto dokonalým balzámem pro duši.

Oceán - to bylo tehdá, když Muk s Kučerou a Vozáryovcema začínali... a byly to dobré časy. První dvě desky Dávná zem a Pyramida snů se mi ještě neoposlouchaly, jsou výborné, čisté, bez komerčního podtextu, ryzost je nepřehlédnutelná. Taky Muk zpívá nějak radostněji než dneska. Po rozpadu Oceánu vydali bratři Vozáryové velmi zajímavou desku Déva, která především v živé verzi, hraná klasickými nástroji je naprosto úžasná.

Mike Oldfield - říká se o něm, že Tubular Bells bylo to nejlepší, co natočil a ostatní je jen opakování původních motivů. Možná, ale pak je ještě geniálnější, než se obecně soudí. Protože takové The Songs Of Distance Earth musí patřit do zlatého fondu každé fonotéky, lehce výstřední Amarok nebo Music from Balcony pak ocení každý experimentátor a vyhledávač různých nálad.

Jean Michel Jarre - syntezátorový mág, možná díky němu je dnes hudba tam, kde je (v dobrém slova smyslu:-). Průzračné, nekomplikované, ale dostatečně kompaktní kompozice s výraznou melodikou. Oxygen nebo Magnetic Fields patří k základům elektronické hudby.

Yello - a tady je máme, podivíny ze Švýcar. Jejich sound je poznatelný už z dálky, zastřený deklamující vokál, saxofony a dechové nástroje, perfektně vyrobený zvuk. Dvacet let praxe je znát, experimentátoři, ale každá deska je trochu jiná. Třeba poslední Motion Picture nebo předcházející Pocket Universe. Skvělé na otestování zvukové aparatury, perfektní na poslech...

Clannad - Kdo by neviděl Robina Hooda, seriálovou verzi, která běžela i u nás. Vzpomínáte si na hudbu? Tak to bylo album Legend od této kapely. Původní působiště Enyi po boku své sestry před odchodem na neslanou-nemastnou komerční dráhu. Vydali hrozně moc desek, skvělé je třeba Lore, Maccala, Landmarks.

Underworld - hrozně zvláštní umělecké seskupení, baví je snad všechno, od malování, přes tvorbu reklam až po muziku. Desky jako Second Toughest in the Infants nebo Beautycoup Fish jsou zajímavou mozaikou zvuků a nálad, občas, možná nechtěně, se objeví i něco hratelného na diskotékách, jako třeba megahitovka Born Slippy nebo Jumbo.

Orbital - další hráči s melodickými střípky. Dotvářející koloběh světa, řád v řádu, naděje pro lidstvo..:-) Ale jejich desky jsou moc prima. Ne pokaždé mám na na ně náladu, ale vracím k nim stále. Snivilisation, In Sides, Diversion, The Middle Of Nowhere.

Philip Glass - současný americký klasic, vyžívající se v podivné rytmice, triolách a pentolách. Jeho hudba se musí "naučit", když jsem si před lety koupil první desku, dnes jednu z nejoblíbenějších - Glassworks, byl  jsem zděšen. Až postupem času přišla ta správná nálada. Je to komorní, nejlépe poslouchatelné o samotě. Což se ovšem netýká jeho soundtracků, např. Powaquatsi nebo Kundun nebo oper Einstein On The Beach, La Belle Et La Bette nebo Hydrogen Jukebox s Ginsbergovým libretem. Do toho, Glass za to stojí.