Start
Loňský výlet do země vycházejícího slunce byl z hlediska nových poznání velmi intenzivní, zároveň jsme toho ale spoustu nestihli, bylo to vážně letem-světem. Není divu, že se během roku stupňovalo rozhodnutí vyrazit znovu, připravenější a na delší dobu. A stalo se;) V červnu jsme od Lufthansy koupili letenky do Nagoye s termínem odletu 14. července, tedy spousta času na plánování;)
To-do: Zajistit ubytování via hostelword a japanhotelsonline, připravit si dostatek hotovosti pravidelným běháním po pražských směnárnách. Koruna nám meziročně příjemně posílila i k jenu, loňských 17,40 za sto nahradilo hezčích 14,10, samé dobré zprávy (resp. jsme stihli akorát vrchol, teď v září je zase za 17). Trochu komplikace stihl RailPass, permanentku na většinu vlakových a některé autobusové spoje v Japonsku; pražská pobočka japonských aerolinií totiž byla zrušena. Některé cestovní kanceláře jej sice prodávají, ale spíš se jedná o přehlídku české chamtivosti než seriózní obchod. Nakonec stačil krátký telefonát do JalPaku v Dortmundu a za dva dny byly dva 14ti denní lístky doma, platba kartou samozřejmě za správnou cenu. Vivat volný trh;)
Chtěli jsme skloubit města, přírodu i pěkné pláže na relaxaci, vítězná se nakonec stala trasa Kjůšů - Honšů, původní vize zapojit ještě Hokaido by vyžadovala delší pobyt, v patnácti dnech by to bylo až moc cestování. I tak nás čeká 4500km v japonských vlacích. A aspoň zbylo spolu s Okinawou něco nového na příště;)
Finální trasa: Přílet Nagoya, přesun do Hakaty (tam 2 dny) a výlet do Nagasaki, Beppu (2 dny), Kagoshima a Sakurajima (2 dny), Kyoto (2 dny) a cestou tam Himeji, Tokyo (5 dní) cestou tam Nagashima SPA Land a výlety do Nikko a Hakone, Nagoya (1 den) a odlet. Zpětně bych nejspíš o den zkrátil Tokyo a přiřkl jej Kagoshimě, ale to je drobnost.
Takže je zabaleno, loňské krosny vystřídaly kufry na kolečkách a malé baťůžky, naposledy pizzu, v JP si ji určitě nedáme a hurá na Ruzyni. Z Prahy do Frankfurtu a pak 11h 50minut do Nagoye. Letadlo je plné, spánku si moc neužiju..
Nagoya
Letiště méně opuletní než Kansai, ovšem příjemné, sleduji toyoty na ranveji a jsem zvědav na počasí venku. No, je horko. Dost. Ale určitě méně dusno než vloni. Rychle na vlak a 40 minut soukromou linkou na hlavní stanici Nagoya, proměnit vouchery za railpasy a hurá třiapůl hodiny shinkansenem do Hakaty.
Hakata
Hakata alias Fukuoka, jak je často nazývaná mimo JP, je moderní město na severu Kjůšů. Díky své poloze sloužilo a slouží jako obchodní centrum s Čínou a Koreou. Moderní architektura, široké ulice, čtvrtě s tisíci nočními podniky. Zatím se rozkoukáváme, krátká procházka po měste, musím zase ochutnat nějaké cookie ze sladkých fazolí. Ryokan je přátelský, dostáváme největší pokoj na výletě. Stmívá se před osmou, což po dlouhé cestě a 7-hodinovém časovém posunu vítáme...;)
V Hakatě se vaří spousta specialit, na břehu řeky je jedna venkovní restaurace vedle druhé, občas jsou vidět podivnosti jako paní s džberem plným úhořů; za 1000 jenů je možné si půjčit miniprut, jednu rybu si chytit, paní ji vykuchá a hned opeče. Podává se - jak jinak - na špejli s miso omáčkou;) Atmosféra je velmi vlídná a zároveň akční. Chrámů zde pár je k vidění taky, ale nic, co by bylo extra významné. 
Zato Nagoya Tower je moc pěkná vyhlídková věž na západě města, situovaná do nových čtvrtí s klasickými rodinými domky, jak je známe z Evropy. Před věží je veliká pláž s umělým ostrovem, na kterém je náměstíčko s kostelem jak z Florencie. Prý se tam konají svatby. Ve věži nás zastihne skupina dětí na výletě a rázem jsme mnohem mnohem větší atrakce než panoramatický výhled okolo. Chtějí se bavit, ale moc neumí anglicky, Česko neznají. Ale zábavné to je;) Kousek od Toweru je školící centrum pro předcházení katastrofám, na mapách jsou vidět třídy nebezpečí zemětřesení v JP, metody hašení požárů a podobně, škoda, že je všechno jenom japonsky. Ovšem fotografie ze zemětřesení v Hakatě před pěti lety mnoho klidu nepřidají.
Nagasaki
Byli jsme v Hirošimě, měli bychom i sem. 150 km od Hakaty, musíme normálním rychlíkem, shinkanseny zde nejezdí. Nagasaki jakožto nejzápadnější japonské město mělo v minulosti čest seznámit se s portugalskými a holandskými mořeplavci. Po nich tu zbylo umění v azulejos, tj. používání malovaných dlaždiček a náznaky křesťanství. Křesťanství v Evropě a Americe je možná akceptovatelné, ale proč tady? V zemi tisíců chrámů, tisíců soch Budhy. Při pohledu na fotografie japonských duchovních s krucufixem omotaným kolem ruky mi procházel mráz po zádech... Naštěstí další části Japonska jsou věrné tradičním hodnotám (a křesťany kdysi zdravě upalovali;).
Nejdříve hledáme atomic museum, jede tam z nádraží tramvajová linka. Muzeum je není moc veliké, nesmí se tam fotit a celkově působí mnohem víc dokumentárním dojmem - to v Hirošimě je výrazně emotivnější (čemuž určitě přispívá i Atomic dóm a ohromný Peace park, které zde nejsou). Zajímavý je ale graf radioaktivity - rok po výbuchu bomby se prakticky vrací do normálu, nejhorší je první týden.
Vracíme se zpátky na pobřeží, Nagasaki bay je úžasný, parky, prostranství, restaurace, nádherné místo na relaxaci. Pokračujeme do barevné čínské čtvrti se svébytnou atmosférou a nahoru do města do ulice chrámů. Na některých je vidět čínský vliv. Pak Most brýlí a zpátky na vlak do Hakaty. Zajímavé město se zvláštním klidem, jsme tu snad jediní turisté.
Beppu
Beppu s 66 tisíci obyvatel je taková malá vesnička;) Je zataženo, občas spadne pár kapek, cestou ve vlaku jsem snědl bentó, které mi úplně nesedlo. Na začátek nic moc, náladu výrazně zlepšuje ryokan s velmi přátelskou obsluhou a internetovou konektivitou. Beppu je lázeňské městečko plné onsenů - onseny jsou horké prameny, ve který se koupe. Jeden je přímo v ryokanu, ale jdeme se podívat do nejstarších lázní ve městě. Oddělená mužská a ženská část, uprostřed té naší je bazének tak 10 x 4 metry. Už se těším, až tam hupsnu... ale chyba lávky. Voda má kolem 45°C, pomalu tam sunu chodidla a dál než do půlky lýtek se nedostanu. Nepoužitelné;) Péťa nezvládá ani to a dva postarší Japonci se opodál vesele koupou. Tak nevím, asi mají limity nastavené nějak jinak;)
Druhý den jedeme na západ města do Jigoku (jigoku = peklo), což jsou parky s horkými prameny, je jich sedm a každý postavený nějak jinak. Tato část už od pohledu vypadá trochu podezřele, ze zahrad stoupá k nebi pára, kovové komíny jsou rozežrané sirnou bází... Zdejší prameny mají nezřídka teplotu kolem 100°C, používají se k vytápění domů, vaření, prostě energie se využivá. 
Prvních pět Jigoku je blízko sebe, k vidění jsou tropické zahrady s jezírky pokrytými lekníny, vroucí bublající bahno různých barev, malá zoo s krokodýly a slonem, je možné si koupit vejce a v košíčku jej nad párou z pramenů uvařit. Esteticky dokonalé, fascinující pohled na upravené porosty v závoji páry, kterým pronikají sluneční paprsky. Dole u moře nevypadá Beppu nijak fantasticky, tady je ale úplně jiný svět. Další dvě Jigoku jsou kousek cesty autobusem, v jednom je gejzír tryskající v půlhodinových intervalech a horská zahrada, ve druhém dábelsky oranžový vařící se rybníček. Skoro by tam ani nemusela být cedule 'keep out - 90°C ;)
Před cestou jsme si slibovali trochu si odpočinout od cestování a jenom ležet na slunci a užívat si klidu. Přímo v Beppu jsou sice dvě místa ke koupání v moři, ale kousek dál, pár zastávek autobusem, je vyhlášená beach Tanoura. Tam prostě musíme:-) Umělý ostrov se spoustou zeleně, pásy, označení, kam se smí plavat a několik plavčíků - stejně jako všude v Japonsku i tady se dbá především na to, aby se nikomu nic nestalo. Voda je příjemná, na písečné pláži u moře trávíme první odpočinkové odpoledne.
Kagoshima
Největší neznámá. Na Internetu je jenom pár údajů pro cestovatele, průvodce jí věnuje dva odstavce. Ale jakožto nejjižnější město Kjůšů, které si zároveň zachovalo výraznou nezávislost, nás velmi láká. Sopka Sakurajima na protější straně zálivu na fotkách rovněž vypadala famózně...
Takže z Beppu zpět do Hakaty, tam přestup na Tsumabe, které je z půlky obyčejný rychlík a v Shin-Yarakusho se přestupuje na shinkansen, jedoucí až do Kagoshimy. Navazující trať se staví, na jaře 2011 bude možné z města dojet rychlovlaky až na sever Honšů. Zajímavé bylo, že již existující trať byla skoro celá v tunelu a naproti tomu ta, která se staví (občas byla z rychlíku vidět), bude jeden veliký most.
Infocentrum na nádraží poskytuje ( jako vždy) perfektní mapu a tipy na výlety, hotel máme kousek. Využíváme citiview bus a projíždíme si nejdřív celé město, abychom získali představu a zároveň dojeli na jeho druhou stranu do zahrad a chrámu zakladatele města. Kagoshima je pobřežní město, východní hranici tvoří záliv. Působí velmi uvolněně a rekreačně, shon a přemíra lidí, tolik známá z jiných japonských měst, jako by tu scházela. Opět jsme jedni z mála turistů, děti jsou nadšené, když nás vidí, školačky se cudně pochichtávají a mávají na nás;)
Zahrada je nádherná, je z ní vidět sopka a kousek pobřeží. Protože je teplo a slunečno, příliš neváháme a jdeme na další japonskou beach kousek odsud. Plocha ke koupání je menší než písáky u Pardubic, spousta lifeguardů v loďkách i na pobřeží, no klasika. Ale místo úžasné, lidí pomálu... místní příliš koupání v moři neholdují. Po pár hodinách jdeme pěšky do centra, cestou potkáváme podivnou tramvaj, kde se jí párky a čepuje pivo... což se záhy ukazuje jako reklama na Prahu od České centrály cestovního ruchu.
Druhý den ráno vyrážíme na sopku. Sakurajima byla až do roku 1914 na samostatném ostrůvku, ovšem erupce lávy spojila východní část zálivu se sopkou samotnou. Pěstují se zde ohromné ředkve, sladké červené brambory a je možné vyjet až na observatoř přes 300 mnm - samotný vrchol má přes 500. Původně jsme mysleli, že výlet nějak vyřešíme sami, ale ve finále jsme raději koupili výlet autobusem s průvodcem. Dostáváme anglický překlad výkladu a za následující tři hodiny objedeme celou sopku se zastávkami na význačných místech. Ochutnávám kandované brambory a marinované ředkve... a není to vůbec špatné;)
Po návratu na pevninu nás čeká Městské akvárium. Spousta expozic, z nichž některé jsou docela nezvyklé - třeba akvárium s elektrickým úhořem, kde je voltmetr. Po vhození ryby je možné sledovat intenzitu výbojů, kterými ji zabíjí. 600V není špatná hodnota;). Součástí je i delfinárium, čtvrthodinové představení rozhodně stojí za shlednutí.
Cestou na velmi pozdní oběd potkáváme v centru zajímavou slavnost - jinoši tlačí kočár s mladými dívkami, za nimi skupinky sumo zápasníků, jejich boss, sedící na trůně, který ostatní nesou, občas zdvihne k sobě z přihlížejícího davu dítě. Sem tam jsou zápasníci zkropeni vodou, něco křičí a bouchají do bubnů. Nevím, co to bylo za akci, ale podívaná nevídaná. Večer se ještě jdeme rozloučit s městem na pobřeží, procházíme hlavní široké třídy, moc se mi líbí, že koleje pro tramvaje jsou zeleném zatravněném pásu - pozitivně to rozbíjí mohutné betonové plochy.
Himeji
Největší dochovaný japonský hrad je asi hodinku vlakem od Kyota, navštěvujeme ho cestou z Kjůšů. Jeho velmi příštupná lokace - 15 minut pěšky od zastávky shinkansenu - s sebou nese výrazný nárust turistů. Prodíráme se vstupem, hrad vypadá opravdu famózně, nejhezčí je z dálky kolem sta metrů, pak jeho monstróznost zvolna mizí. Vnitřní výzdoba je strohá, vystoupáme až do vrcholové věže, odkud je vidět okolí hradu a přilehlé město. Není to to nejzajímavější, co jsme viděli, ale k základnímu vzdělání Himeji patří, dobrá volba. Rychle pro smažené krevety a hurá na Hikari do Kyota;)
Kyoto
Do stejné řeky dvakrát nevkročíš - ale proč ne, posledně jsme si Kyota moc neužili, teď je příležitost k nápravě. Volíme ubytování kousek od futuristického nádraží, které je stejně překvapující jako poprvé. Už se stmívá a jdeme si ho prohlédnout důkladněji. Zjišťujeme, že po schodech se dá vyjet až na open-air terasu s trávníky a stromy, evidentně oblíbené místo mládeže na schůzky a rande. Je odtud vidět celé město, přes ulici svítí Kyoto Tower a město pomalu upadá do spánku...
Veliký chrám Kijomizu jsme už viděli, na řadě jsou chrámy na severozápadě města. Nejefektivněji se tam dá dostat autobusy (podrobné info v infocentru na nádraží), za 500 jenů je praktická celodenní jízdenka - chrámy jsou docela daleko od sebe. Cesta chvíli trvá, na posledních zastávkách spolu s námi zbývá dvojice ze Švédska a z Brazílie a všichni se těšíme na Zlatý pavilon. Chrám obložený zlatými pláty na kraji jezera... krásné, extrémně fotogenické, přilehlá zahrada taky stojí za procházku. Dalším bodem je Ryoan-ji, chrám s vyhlášenou zenovou zahradou. V Kyotu většina lokalit neobsahuje jeden chrám, ale celý komplex desítek posvátných staveb. Zahrada se momentálně rekonstruuje, ale i tak geometrické obrazce z kamene a písku zaujmou. Jako další navštěvujeme komplex Ninna-ji, spousta chrámů, ale většina je zavřená, jako by tu nebyl život. V ohromném komplexu Myoshin-ji se zase dokonale ztrácíme. V tomto místě jsou všechny chrámy využívané budhistickými sektami a jen nekteré dovolují vstup veřejnosti. Podobný komplex Daitoku-ji je přehlednější, z úspěchem nacházíme přístupné chrámy Rjogenin a Daisenin, každý má svůj vlastní charakter a atmosféru, každá zahrada symbolizuje něco jinéhom něco nového. Dalo by se hodiny sedět a jenom pozorovat. Ale už sedíme v autobusu zpět do centra, zlákala nás Takeshimaya, luxusní department store, v Japonsku se báječně utrácí...;) Večer ještě projít Pontóčó, vyhlášenou uličku s restauracemi a lechtivými podniky. Krásný meditativní den, Kyoto je opravdu nádherné.
Nagashima
Nagashima není nijak významné městečko, ale náleží jí zábavní park Nagashima Spa Land. Označení Spa znamená, že součátí je i akvapark. Trochu byl problém se sem dostat, z Nagoyi se jede místním vlakem, ovšem zastávka Nagashima je prakticky boudička v poli, nic tam není, žádný autobusový přípoj, nic. Poprvé využíváme služeb taxislužby, park je zhruba 6 km daleko. Proč sem? Steel Dragon 2000, nejdelší horská drána na světě;)
Kupujeme all-inclusive lístek za 5100 jenů a zkoušíme menší horské dráhy, dábelská je drncající dřevěná White Cyclone. Z ruského kola se perfektně fotí (a každá kabinka má vlastní klimatizaci) a to už se rozjíždí Dragon. Výška skoro 100 metrů, maximálka vozíčků asi 160km/h a takřka 3km dráha. Šílené, mohutné přetížení, tady křičí každý. Naproto chápu omezení vstupu nad 55 let věku. Zábavná je taky bobová dráha hned vedle - není z kopce, proto má každý vozík vlastní motor, přidává a ubírá se pákami na brzdění. Po obědě a dalším Dragonovi (:-) se přesouváme do akvaparku, tolik tobogánů a vodních atrakcí jsem snad ještě neviděl;) Samozřejmě je zde i pláž a umělá dravá řeka. Lidí mnohem víc než vedle (je dost horko), ale jde to. Nesmí se sem s tetováním a je tu zase extrémně bezpečno - na to, aby se nikomu nic nestalo, dohlíží spousta lidí. Jsme tu až do večera, pak lehce spálení od slunce jedeme autobusem na vlak (zastávka za Nagashimou už je normální cestovní uzel) a až za tmy se ubytováváme v našem tokijském hotelu.
Tokyo
Ohromné město, šílené, inspirativní, vyčerpávající. Máme v plánu tři dny zůstat zde, dva dny výlety do Nikko a Hakone. Mám v hlavě hlavně Music Instrument Area, místo, které jsem vloni neznal, samozřejmě se podívat do Akihabry, Ginzy, Asakusa, Harajuku, Sjinjuku...
Ráno hned do Sjinjuku, do budovy tokijského městského úřadu. Cestou ještě narážíme na famózní výrobnu donutů, ve frontě na objednání dostáváme donut čerstvě právě z pece, skvělé, nejedl jsem moc lepších věcí;) Patro 41 úřadu je dostupné veřejnosti, samozřejmě nás zajímá pohled zezhora. Dobré, ale Tokyo Tower je o několik levelů lepší. V přízené úřadu je také skvělé infocentrum, vybavujeme se mapami a informacemi.
Music Instrument Area je u stanice metra Ochanomizu, všude okolo je spousta hudebních obchodů s lákavými výlohami. Postupně obcházíme jeden po druhém, snažím se najít nějaké zajímavé syntetizéry, Japonsko bylo a je jeden z jejich hlavních producentů. Všude kytary, trubky, samohrajky nebo bicí, ale po synth jako by se slehla zem. Ptám se kde můžu, veškeré odpovědi jsou negativní. 
První a velké japonské zklamání - nic. Moje sbírka se po návratu nerozroste. Nu což:-/ Akihabara je kousek, pěšky se tam přesouváme, to místo je zvláštní. Špurky a zbytečnosti, mezi tím příslušenství pro robotickou mechaniku, kousek dál zase předprodukční vzorky komunikátorů. Do toho manga nejčastěji ve své porno podobě a davy lidí. Péťík shání media server, ale protože je to Made in Korea, nemá šanci. Na místním trhu prakticky nic z Koreje není, nevím, jestli spolu mají nějaké půtky, ale např. Samsung je tam vzácnější než u nás Nakamichi.
V sobotu je ohňostroj, dvouhodinová show na řece Sumida v Asakuse. Ještě včas vyrážím, abychom si stihli prohlédnout nejvetší lampion v chrámu Senso-ji, všude je už spousta lidí, silnice jsou uzavřené a konají se tam pikniky; Japonci mají evidentně velmi rádi podobný styl zábavy. Nakonec se někde usazujeme, ale vítr nefouká vhodně a za chvíli není na obloze přes dým nic vidět. Zkoušíme se dostat někam jinam, tento nápad má všas i spousta dalších lidí, do toho přísná bezpečnostní pravidla místní policie... ne, i tak to byl zajímavý zážitek;)
Výlet do Hakone jsme nakonec zkrátili, bylo to snad jediné místo, kde jsme měli pocit, že chtějí z návštěvníků získat co nejvíc. Takže zpátky do Tokya jsme se vrátili už po obědě a ještě zbyl čas prozkoumat Tokyo bay. V zálivu je několik umělých ostrovů, které jsou s pevninou spojené mosty nebo tunely, jezdí tu speciální druh vlaku/tramvaje na kolech. Na pláži u kulaté Fuji TV překvapí Socha svobody, celá tato část je ještě futurističtjší než bývá zvykem. Kouske dál je Toyota web, muzeum - předváděcí galerie automobilky, kousek od ní něco jako Vítězný oblouk, ale mnohem větší, částečně skleněný... Neděli zakončujeme povinnou procházkou po Ginze, kde v Sony buldingu shlédneme 3D záznam podmořského světa u Okinawy na 200" LCD v quadHD rozlišení (úchvatné!), což je zároveň i rozloučení s tím fascinujícím městem.
Nikko
Krásná část země. Malé městečko, volně přecházející v turistickou zónu, plnou chrámů a zahrad. Většina z nich je z prvního tisíciletí našeho letopočtu, nádherné dřevostavby ilustrující japonskou historii. I přes značný počet návštěvníků se dá meditovat a přemýšlet, je to dokonalý útěk ze spárů velkoměsta. Nejdříve míjíme most Šinkjó a pokračujeme ke chrámu Rinno-ji s ohromnými sochami Budhy. Kousek odtud je malebná zahrada a muzeum umění. Další na řadě je věhlasná svatyně Tošógů. Uvnitř komplexu je řada chrámů, pětipatrová pagoda nebo stáj pro koně s vyřezávanými opicemi včetně slavných Tří moudrých opic (neslyším, nemluvím, nevidím). Postupně procházíme všechny další svatyně, návštěva zabere tak akorát den. V prostorách svatyň se obtížně kupuje něco k jídlu, je dobré na to myslet už ve městě. Z Tokya se sem dá dostat asi za hodinu a půl shinkansenem a lokálním spojem.
Nagoya
Poslední den a poprvé nám prší. Jenom lehce, ale i tak se teplota snižuje na velmi příjemných 20°C. Nagoya je moderní město, široké bulváry, z památek je k vidění snad jen rekonstrukce původního hradu. Zážitků už máme ale přemíru, jen se procházíme městem, něco času zaberou poslední nákupy a kochání se prostředím, které uvidíme zase až někdy příště... V hotelu se s námi recepční chce bavit německy, což je vzhledem k jazykové (ne)vybavenosti Japonců takřka šokující. Ráno na letiště a hurá do Frankfurtu. Před cestou ještě zjišťujeme, že Lufthansa stávkuje, ale všechno naštěstí odpadlo dobře, našich letů se výpadky netýkaly.
Finále
Pohoda. Už ne tak šokující jako poprvé, přes poměrně plný program byl i čas se zastavit, vydechnout a jenom vnímat atmosféru. Fascinuje mě chování lidí k sobě, ohleduplnost, vstřícnost, bezpečnost, nic není problém, všechno se dá vyřešit. To se mi líbí a velmi oceňuji. Zajímavá je i přes velmi silné historické kořeny mystizace Evropy a napodobování "západního" stylu života. Evropský nábytek, móda... a přitom je to původní tak přitažlivé. Určitě se sem budu chtít ještě podívat, Japonsko za to rozhodně stojí.
Galerie vstup
> > > > >
Info:
Viz reportáž z roku 2007 . Všechno platí, až na JAL (v Praze už není).