Japonsko I. - 2007

Start

Další z řady rychlých akcí. Nemám rád dlouhé plánování a čekání, neočekávané přichází vhod:-) Zajímavá nabídka zpátečních letenek do Osaky způsobila zrušení původně připravované dovolené a předznamenala výlet na východ Asie, do země vycházejícho slunce. Japonsko mě vždycky lákalo - když jsem jako malý kluk dostal svoji první kalkulačku Sharp, kde vzadu bylo Made in Osaka, Japan, vždycky jsem se tam chtěl podivat;-) To to ale hezky vyšlo. Navíc je to domovina Yamahy, Korgu, Rolandu... Ale na přípravu do odletu zbývá opravdu jenom pár dní, jestli mám vůbec platný pas a co tam vlastně budeme dělat?!

Posloužil internet, stránky cestovek nabízí povšechné informace. Perfektní popis zážitků, ze kterých jsme často vycházeli, má na webu Matouš. Takřka nepostradatelnou se stala knížka Japonsko - průvodce cestovale, kterou letos vydal Ikar podle originálu od Dorling Kindersley (v různých jazykových mutacích jsme ji pak viděli u spousty dalších turistů). Teď co na sebe, právě je tam léto, stačí pár triček, ale raději mikinu a bundu do krosny taky vedle horských bot přibalím... No, bylo to zbytečné, mohl jsme ušetřit víc místa na další z japonských suvenýrů;-)

On the road

Odlet 7. srpna z Prahy do Frankfurtu, kde po delší pauze nasedáme na Airbus A340-600 do Osaky, letiště Kansai. Jedenáct hodin letu, Airbus nic moc, málo místa pro nohy, společný entertainment, ale naštěstí je letadlo poloprázdné a s Péťou máme pro sebe každý dvě sedačky, takže se dá docela natáhnout a lehce prospat. Přilétáme v jednu v noci našeho času, což je 8 ráno v Japonsku, začíná nový den. Letiště je vybudované na umělém ostrově v zátoce u Osaky, zezhora je to úžasný pohled.

Kyoto

Aktivujeme Rail pasy na pobočce JR na letišti a expresem Haruka odjíždíme do 100km vzdáleného Kyota. Před cestou za oceán jsem ještě stačil nahrát do Garminu mapu Japonska (free ke stažení tady, doporučuji, obsahuje většínu hlavních památek, trasy vlaků i metra, bohužel v mapě není východní Honšů, končí kousek za Osakou), trochu ho zmátla o 10000km jiná poloha, ale po pár minutách se zorientoval a pomohl nám se základní navigací. Kyoto je historické město, kdysi bývalo hlavním městem Japonska a lze v něm nalézt mnoho z histrorie - tím chceme na naší cestě začít a prožít v něm první dva dny.

Je hodně horko, kolem 36°C s vysokou vhkostí, solidní tropy. Asi je opravdu lepší na cestování jaro nebo podzim, jak jsme se všude dočetli... ale což;-) Batohy necháváme ve skříňce na nádraží, venku jezdí úplně jiná auta než u nás, je to jako v nějaké zemi konceptů. Jejich barvy jsou většinou světlé a málokdy pastelové, převládá čistě bílá, která na malých krabicoidních scifi hatchbackách i velkých limuzínách vypadá skvěle.

Navštěvujeme první dva chrámy, Nishi Honganji a Higashi Honganji. Vypadají přesně tak, jak známe chrámy z japonských filmů, jenom mě překvapuje, že jsou vedle současné zástavby, všechno je tam trochu namačkané na sebe, volného prostoru minimum. Uondaní z cesty se procházíme po tatami uvnitř a na chvíli unikáme vedru venku. Následuje návštěva hradu Nijo-jo, rozhlehlé pevnosti uprostřed města s krásnými interiéry a perfektní zahradou. Zajímavá je tzv. slavičí podlaha - prkna jsou naskládaná přes sebe tak, aby při chůzi trochu vrzala, ale úplně jinak, než je běžné, vrzání je posunuto tak o dvě oktávy výš a vytváří zvuk ne nepodobný zpěvu slavíků. Opravdu působivé.
Večer vyrážíme do obchodní části města, už se stmívá, všude září neony, na ulicích je spousta lidí, obchody nabízejí velmi zajímavé zboží...:-) Jsme kousek od starobylé čtvrti Gion, proslulé gejšami a nočním životem, hurá tam. Na skutečnou gejšu sice nenarážíme, ale temné uličky jsou magické, zásadně kontrastují s tím, co jsme viděli před chvílí.

Druhý den ráno ještě v Kyotu, nesmíme minout fantastický chrám Kijomizu, tyčící se nad městem, je z něj krásný výhled a všude okolo tropická zeleň. Moc hezké místo, spirituální atmosféra je přes tisíce návštěvníku skoro hmatatelná.

Inari, Nara

Odpoledne vyrážíme vlakem na jih města do Inari, což je svatyně, zasvěcená stejnojmenné bohyni saké a rýže a její součástí je unikátní cesta v tisících branách Torri. Opět zajímavý zážitek, dostatečně emotivní. Pokračujeme do Nary, pár desítek kilometrů vzáleného města, které bylo ve středověku také hlavním městem Japonska. Nara je plná parků a zahrad, seznamujeme se se všudepřítomnými kolouchy a jelínky, kterých je po parcích kolem tisícovky a jsou velmi ochočení. Ale už je před námi chrám Todai-ji, největší dřevěná stavba na světě, v jejímž interiéru je ohromná sochy Budhy a dvou Bosacu. V zádi chrámu je v trámu vyvrtaná díra, kterou když se člověk protáhne, tak dosáhne nirvány. Péťovi se to daří, já už jsem mohutnější:-) Zůstáváme až do večera, mají se zde konat nějaké slavnosti - za tmy je celé město vyzdobeno nepočítatelným množstvím svíček, místní chodí zásadně v kimonech. Moc pěkné. Ale už musíme zpátky, abychom se dostali včas do ryokanu a stihli zabalit na zítřejší cestu...

Tokyo

Po snídani ve Starbucks (ano, i tady ;-) nasedáme na shinkansen Hikari, vzhůru do Tokya. Vlak 500km dlouhou trasu zvládá včetně zastávek za něco přes dvě hodiny, ani se v té rychlosti nedá moc fotit z okna. Šokující je nekončící zástavba, celé jižní pobřeží Honšů je jedno velké město. Zdejší krajina české malebnosti zdaleka nedosahuje, zeleň zbývá povětšině jen na neobyvatelných kopečcích, vyrazit někam na kolo nebo brusle může být hodně problém. Hora Fuji, kterou míjíme, je tradičně v mracích, škoda.
Nádraží Tokyo - no, představoval jsem si to ještě divočejší. Rychlovlaky mají vlastní blok, pak následují lokální spoje a dole je ještě metro. Veřejná doprava je dohnaná k dokonalosti, Evropan, neřkuli Čech, musí jenom koukat. Minimální intervaly (i shinkanseny jezdí každých cca 10 minut), vteřinová přesnost, řazení se pasažérů na nástupišti do řad, neuvěřitelné. Průvodčí se ukloní a požádá o lístky, když je něco špatně, tak s úsměvem poradí, děti dostanou omalovánky a samolepky, aby se cestou nenudili... V době, kdy EU uvažuje nad zřízením sítě vysokorychlostních železnic, ale naráží na řadu problémů, a to nejen finančních, tady už to spoustu let funguje a přispívá k růstu země a kvality života obyvatel. Na dálnicích je maximální rychlost 100km/h, letadlo se komfotem shinkansenu nevyrovná ani náhodou - není důvod volit jinou variantu. Ale zpátky k Tokyu:-) Zorientovat se docela dá, nápisy jsou povětšině i latinkou. Hotel je pár stanic vlakem, někde na rozhraní Tokya a Yokohamy. Čtvrť je to příjemná a ubytování překvapivě hodně v západním stylu.
První cíl - Tokyo Tower. Před 14-ti dny na věži v Berlíně, teď tady. Ovšem pohled neporovnatelný. Nekonečné řady mrakodrapů a obytných domů, město pokračuje přes obzor na všechny strany. Jestli se neztratím tady, tak už nikde:-) A nové zjištění - Japonci milují razítka. Na každém zajímavém místě je speciální originální ohromné razítko (cca 6x6 cm), které si místní obtiskují do jakýchci sešitků nebo jen tak na papír. My k tomuto účelu využili průvodce a opravdu to bylo zábavné, je plný razítek:-) Kousek od věže je další z řady chrámů s kouskem strašidelného pralesa vedle. To proběhneme, ale já už jsem celý netrpělivý na Akihabaru, světově vyhlášenou čtvrt s elektronikou. Pár zastávek a jsme tu. Nejdřív narážíme na krámky vedle stanice, kde jsou různé součástky, konektory, transformátory, integráče, prostě pěkně od podlahy. Za chvilku se už otevírá čtvrť obchodů, nejsou to běžné ohromné obchoďáky, ale menší několikapatrové krámečky, docela dá práci se tam zorientovat. Navštěvujeme pár obchodů s notebookama, bazary s PDA a moc zajímavé, za málo peněz docela hodně muziky. Taky nemůžene nevyzkoušet mobily operátorů Docomo a Soft bank. Jen máloco nejsou véčka, ohromné displeje, všechny navigaci, rychlé datové služby, většina modelů vestavěný televizní tuner (fungovalo jim to i v metru a bez výpadků, nechápu). Svoji SE D750i (která tam stejně nejela) jsem strčil hlouběji do kapsy... Ale je to dost vyčerpávající místo, na nákup sem nejlépe ráno a odpočatý. Cestou zpět ještě prozkoumáváme Tokijské mezinárodní fórum, futuristickou stavbu, zhýrale opovrhující tím, co je pro Japonsku a hlavně Tokyo typické - nedostatek prostoru. Hezký design, to mám rád.

Ráno nás recepční upozorňuje, že dnes se koná slavný ohňostroj, ať se určitě jdeme večer podívat. Prima. Zatím nás ale kroky vedou k císařskému paláci a jeho zahradám. Trochu jsme to popletli, dovnitř se nedostaneme, tak alespoň z venčí. Do chodníků a pískových ploch okolo se odráží slunce a je to až k nevydržení, rychle pryč. Další cíl - Ginza. Vyhlášená obchodní čtvrť, místo, kde si ruce podávají všechny důležité světové značky. Tedy hlavně z Evropy, místní mají zastoupení poměrně malé, americké prakticky žádné. Cokoliv evropského je hrozně moderní, mění se tu i autopark, připadáme si skoro jako doma (tedy až na tu bílou na Mercedesech CLS, S etc.), stačí Audi A3 a člověk je za honoraci;-). Hermes, Dior, Vuiton, Mont Blanc, všichni hned několik mnohopatrových obchodů, v bytových doplňcích ve výloze zlatý čajový servis za 29 mio jenů. No proč ne. Baví mě prodejna Apple, v přízemí všechny produkty k vyzkoušení, v prvním patře workshop Logicu, v dalším příslušentví a v dalším shop a free internet. Ceny všeho skoro poloviční, co u nás, ale to se koneckonců týká prakticky veškeré elektroniky. O blok dál si v Nissan galerii sedám do nového Skyline - asi by se na řadící páku nalevo dalo zvyknout, Skyline chci:-) Ale hlavně jsme v Ginze kvůli obchodům s hudebními nástroji. Měl by tu být velký dům Yamahy a v lokální mapě jsem objevil ještě další místo zaslíbené. To nacházíme jako první. Spousta CDček, not, akustických nástrojů. Synťáky žádné, zaujalo mě ale digitální piano Yamaha Modus H01, nic hezčího v této kategorii jsem ještě neviděl, moderní design, perfektní povrchová úprava, na to byla radost hrát. Místo Yamaha store nacházíme díru mezi domy a informaci, že je dočasně přestěhovaná o blok dál, dokud se nedostaví nový objekt (2010). Nakonec jsme tam, ale zklamání veliké. Opět žádné synths, zase jen klasika a pár samohrajek. To si zaslouží pořádný oběd! Tedy pozdní, už je dost odpoledne. Mezi samými luxusními restauracemi nacházíme Ginza Lion Beer Hall, což je naprosto výborná stylová hospoda, čeká se u vchodu, je plno. Vevnitř tak 200 míst, klenuté stropy a 150 letá historie podniku. Číšníci a servírky s vysílačkami pro nás už našli místo, jídlo je super, pivo Saporro v 0,63l "půllitru" taky. Během pobytu v Tokyu jsme sem ještě zamířili, moc prima místo. Kousek je ještě Sony center, předváděčka posledních i budoucích produktů firmy - profi, designové, kde jinde vyzkoušel třeba Vaio U type. Ale růžový Playstation mi neučaroval.
Za chvíli začíná ohňostroj, rychle se k němu dostat. Podobný nápad mělo ale asi milion dalších lidí, není to moc legrace. Ohňostroj trvá hodinu, centrum je v tokyjském přístavu. Světlice jsou 3D, občas vytvoří různě barevnou zeměkouli, vesmírnou loď, oblíbenou kočičku nebo smajlíky. Japonci jsou hodně hraví, spousta zábavy je z našeho pohledu dětinská - přesně tak vypadá i ohňostroj. Odcházíme dřív, jinak by mohl být problém někam se odtud dostat. Další cíl je zábavní čtvrť Sjinjuku. A pro nás především část asi 5 minut od východního východu - tokijská gay zone. Cestou ale potkávám to, co jsem chtěl najít v Ginze, obchod s hudebními nástroji, kde nebudou jen flétny a kytary. Je na hlavní třídě od nádraží (east exit), ve druhém patře je ohromná reklama Korg. Za ní se skrývá secondhand koutek, kde číhá pár SH-101, jedna SH-2, Drumtracs, páskový reverby a nějaký digitální synthy. 101ky kolem 63t. jenů, SH-2 za 55t. Takže žádné zázračné ceny, ale jsme v centru města na hlavní třídě... určitě by se dalo nalézt něco výhodnějšího. Ale jak nástroje dostat rozumně do Evropy, DHL znamená clo a daň navíc... no nic, zůstanu při zemi:-D
Gay čtvrť je ohraničená ulicemi Yasukuni-Dori a Shinjuku-Dori, čítá kolem třicítky podniků, hodně z nich má u vchodu cedulku Members only. Zbytek jsou takové malé bary, kde se koupí pití a na ulici před ním se postává a komunikuje. Vyhlášený podnik je Advocates, alespoň tam byl největší chumel lidí - v mnoha případech turistů. K dipozici jsou také obchody se specializovaným sortimentem. Žádná gay mekka to ale není, zejména přihlédnu-li k velikosti aglomerace Tokyo-Yokohama, čítající přes 20 mio obyvatel, Amsterdam nebo Praha jsou výraznější gay turistické cíle. Ale to nevadí, je tu příjemně:-) A co kluci? V klubech je to stejné jako u nás tj. "ti nejhezčí zůstali doma", ale na ulicích není problém najít oku kompatibilní objekt. Bez ohledu na orientaci vypadají často velmi jemně, oblékají se neporovnatelně víc unisex než u nás; občas nám dělalo na první i druhý pohled rozeznat pohlaví jedince. Různé šátky a vyšívaná trika, k tomu vějíř... ne to není macho podle evropského stylu;-) Prima, viděli jsme a můžeme jít.

Kamakura

Ráno vyrážíme z Tokya přes Kawasaki a Yakohamu do městečka na jihu ostrova, Kamakura. Cestou ještě navštěvujeme zenový chrám Kita Kamakura, skromnější než všechny předešlé, ale v úžasném místě uprostřed lesa, komlex čítá několik staveb a školu pro mladé mnichy. Atmosféra jako v ostatních duchovních místech - velmi působivá. A hurá to Kamakury, tam hlavně proto, že jsou tam pláže, kde bychom se mohli vykoupat v Tichém oceánu. Pláž je pochopitelně plná lidí, ale místo nalézáme, písek je rozehřátý tak, že si za pár vteřin člověk spálí chodidla. Moře má přes třicet stupňů, i v tom horku je člověku zima, když se vynoří. Čistota nic moc, hodně řas. K moři raději do Chorvatska nebo na ostrovy Okinawa, ještě asi 1000 km na jihu. Je to ale fajn změna po předchozích hektických dnech, ještě si sníme sushi bento a vlakem zpátky do Tokya. Večerní Ginza čeká, mám nějaké plány v Apple store a Lion Beer Hall je perfektní rozloučení s touto čtvrtí - nejluxusnější obchodní zónou, kterou jsem kdy viděl. Ještě pár nočních fotek a přesouváme se k zátoce s výhledem na Yakohomu, její most a ruské kolo. Ale už je noc, je čas jít spát, zítra nás čeká dlouhé cestování.

Hiroshima, Miyajima

Shinkansen Tokyo - Osaka - Hiroshima, z Osaky jedeme "courákem", který staví v každé stanici, rezervovali jsme si sice místa mnoho dní předem, ale zrovna mají v Japonsku dušičky, což v místním podání znamená, že se navštěvují rodiny. Všichni cestují a vlaky jsou neuvěřitelně plné. Hiroshima je poslední japonské město, kde jezdí tramvaje, jinde byly zrušeny a nahrazeny metrem v rámci konání olympijských her v šedesátých letech. Fixních 150 jenů za jízdu a platba velmi svérázná - platí se mincemi do krabičky u průvodčího při vystoupení. Když vystoupíte jinými dveřmi, tak se vrátíte k okénku průvdčího a zaplatíte tam. No už vidím, jak by to fugovalo u nás;-)
Rezervovaný ryokan je super, dobrá lokace a čisto, paní domácí neumí anglicky, ale to už jsme si zvykli, nic zvlástního. Necháváme tam zavazadla a rychle tramvají a trajektem na ostrov Miyajima, svaté místo, nazývané perlou u Honšů. Ostrov je celý zelený a už z dálky je vidět známá Torii do svatyně Itsukushima. Při odlivu se k ní dá dojít suchou nohou, v písku místní hledají ústřice, při přílivu je celá ve vodě a zrcadlí se v moři. Ústřice jsou opravdu chutné, posilněni jdeme poznávat ostrov. Opět spousta ochočených kolouchů. Dá se dojít na vrchol ostrova, kde je další ze svatyní, z půlky kopce jede lanová dráha. To nestíháme, jsme tady docela pozdě, pomalu se stmívá, zpátky ke břehu, sledovat proměnu Torii. Na moři jsou připraveny čluny s materiálem na zítřejší ohňostroj, prý největší v Japonsku, to už se nás ale netýká. Brána je osvícená reflektory z pevniny, oranžově září na černomodrém moři, moc pěkné.
A zase trajekt a tentokrát vlakem na hlavní stanici Hiroshima (tramvaj je mnohem pomalejší), odkud jedeme k Peace Memorial parku a nočně nasvícenému A-bomb dome. Což je troska domu, který jako jeden z mála objektů přečkal výbuch atomové bomby 6. srpna 1945. Dnes slouží co by památník a historické memento. Je násvícen tak, jako by uvnitř hořelo, kolem je suť. Za tmy až mráz přebíhá po zádech. Objekt byl vybudován v roce 1915 podle návrhů českého architekta a za války sloužil jako krajské centrum. Epicentrum výbuchu bylo 160m odsud, nikdo uvnitř nepřežil.

Nové ráno, poslední den před odletem. Musíme navštívit zahradu Shukkei-en, tradiční japonskou zahradní architekturu a spoustu ochočených želv v jezírkách. Krásné; cykasy, bambusy, čajové altánky. Pohled lehce kazí mrakodrapy v pozadí, na druhou stranu dokumentují vývoj (to je ale v celém Japonsku, velmi bohatá historie a kultura, lidé v kimonech, proti tomu totální hi-tech, přesné rychlovlaky a dětinská hravost, dokumentovaná všudypřítomnými manga obrázky a fascinací Nintendo DS, se kterým si hraje snad každý druhý Japonec v metru nebo ve vlaku (zbytek v mobilu chatuje, sleduje televizi nebo spí:-). Výraz "proti" je ale nepřesný, ono to neuvěřitelně funguje v symbióze dohromady). Relaxační místo. Pokračujeme k hradu, který byl sice při výbuchu zničen, ale v padesátých letech postaven znovu. A konečně to, na co se hodně těším - muzeum atomové bomby. Leží v Peace memorial parku, cestou míjíme věčný ohěň, který zhasne, až na světě nebudou žádné atomové zbraně, zvon míru a památník obětí. Všude je spousta květin, lidé se chodí poklonit a pomodlit. Do muzea je fronta, ale postupuje rychle, ovšem vevnitř je pěkně plno, dá se leda plout s davem. První čast dokumentuje město před válkou, následují modely přes a po výbuchu, spolu s důvodu, proč se tak asi stalo. Japonsko nechtělo kapitulovat, Američané měli na výběr buď vylodění jako v Normandii a pozemní útok nebo společný útok s Ruskem. První bylo příliš náročné, druhé mohlo způsobit nežádoucí ruský vliv v této nadějné zemi - zvolila se varianta třetí, vyzkoušení nové zbraně. Hiroshima měla smůlu, že leží v rovině, život byl hodně stažený do centra a most ve tvaru T nabízel perfektní navigační bod, viditelný i z velké výšky - vhodné místo na útok. O použití zrovna této zbraně si každý může myslet své, končila válka, hranice byly posunuté jinam. Ale proč se podobný scénař opakoval ještě 3 dny poté v Nagasaki, to už jde mimo mé chápání. Mezi návštěvníky je hodně Američanů - nejvíc, co jsme v celé zemi potkali. Nevím, být jimi, tak sem asi nejedu... V další expozici je model bomby Little boy, dlouhá kolem dvou metrů, 235 kg uranu a plutonia uvnitř. Další z modelů ukazuje místo výbuchu bomby a vzniku nového slunce, v okruhu několika set metrů teplota přesáhla 7000°C, všechno živé se vypařilo, domy okamžitě shořeli. Někde zůstaly stíny, známý je lidský stín na schodem, které jsou zde umístěny rovněž. Je tu mnoho artefaktů, ohořelé školní uniformy, spečené lahve a keramika, zničené příhradové kontrukce mostů. Dál se prochází umělými troskami, ze kterých stoupá dým a obydlené napolo spálenými modely lidí, brr, návaznost jsou dobové fotografie nemocných popálením nebo ozářením a dokumentace následků, které výbuch pro město a lidi v ní měl. Okamžitě nebo v prvních dnech zemřelo asi 80t. lidí, celkový počet obětí se vyšplhal ke čtvrt miliónu. Ani si nedovedu představit, co by způsobily dnešní zbraně, účinnější a výrazně modernější... Hiroshima dnes figuruje jako významný bojovník proti zbrojení, z města války se stalo město míru.
Pěšky jdeme k nádraží, porvé míjíme obchoďák a hračkami a modely, to si nemůžeme nechat ujít. Tolik euforie, kompletní nabídka od Tamyia, moc hezké vlakové sety (nekompatibilní s žádnou z našich velikostních řad, je to něco mezi TT a N), různí roboti, manga figurky oblíbených příběhů a samozřejmě Playstation a Nintendo. Ojojoj, tři patra radosti:-). Ve čtyři vlak do Osaky, kde se ubytováváme v posledním hotelu...

Osaka

Osaka je trochu divná, průmyslové město, něco jako naše Ostrava (ale nic proti ní!), čvtrť, ve které bydlíme, je takový lehce Bronx, u vlakové stanice jsou příbytky bezdomovců, vypadá to dost bezútěštně. Poprvé mám tendenci schovat foťák do baťohu a ten raději nést na hrudi. Hotel je sice čistý, ale odpovídá čtvrti - pro slabší sociální vrstvy. Na jednu noc ok, ale déle bych tam nebyl, jednolůžkové neútulné pokoje, rámus od klimatizací. Zase je relativně blízko Kansai letišti... Mizíme ještě do centra, bylo by dobré stihnou observatoř Umeda Sky Buildingu, což je talíř, spojující střechy dvou mrakodrapů. Naštěstí mají do deseti, stíháme v pohodě:-). Nahoru se jede výtahem a po eskalátorech, vyhlídka se nachází ve 177 metrech. Není tam žádné sklo jako třeba na věži v Tokyu nebo Berlíně, pod vyhlídkou je ještě další ochranný kruh. Podlaha je z fosforeskujících kamenů, svítí tam jen UV zářivky, dobrá show, bylo fajn to vidět. Noční Osaka z výšky je monstrózní, spousta osvětlených mostů, pár mrakodrapů, světla obytných domů až za obzor.

V šest ráno vstáváme, expresem Haruka se dostáváme na Kansai. Na pasovém všechno probíhá rychle, nikdo se nás na nic neptá - stejné to bylo i při příletu s imigračním úředníkem, žádné problémy. Poslední nákupy na letišti, za 11 hodin jsme ve Frankfurtu a za dalších 50 minut v Praze. Výlet je dokončen.

Finále

Bylo to... fantastické. Cítím touhu, že bych se tam hrozně rád vrátil, těch 8 dní bylo málo, pouze letem-světem něco vidět, přístě aspoň dva týdny. V Japonsku je mnoho k poznávání, není těžké tam nasát atmosféru a inspiraci, ze které se následně dá čerpat. Lidé jsou velmi slušní, úslužní, všude je čisto a pořádek, skupinová disciplína dělá svoje. Nikdo turisty neobtěžuje, ceny jsou jednoznačné, žádný bakšiš nebo spropitné - to by Japonce urazilo, prostě není potřeba dávat pozor, kde mě chce zase někdo ošidit. Naprosto se dá spolehnou na dopravu, lze sníst cokoliv beze strachu z následků. Trochu problém je jazyková bariéra, anglicky nebo jiným evropským jazykem mluví docela málo lidí. Ale v souhrnu opravdu super.

Galerie vstup

> > > > >

Info:

Kdo chce po Japonsku trochu (víc) cestovat, měl by si zařídit Japan Rail Pas, který umožňuje využívat zdarma většiny vlakových spojů po celé zemi a platí i na lokální městské vlaky - nevztahuje se jen na nejrychlejší shinkanseny Nozomi a tratě jiných společností než Japan Rail (JR vlastní cca 70% spojů). Platí i na městské spoje v Tokyu, Kyotu, Osace, ušetří se tak i dost peněz za metro. Musí se ovšem zakoupit mimo Japonsko, platí na týden až tři, týdenní stojí 28t. jenů, tj. lehce pod 5t. korun. Což se přibližně rovná ceně za zpáteční shinkansen Osaka-Tokyo v běžných sazbách. Koupit se dá třeba v centrále JAL (Japan Aerolines) v Praze.

A co bydlení? Na webech hostelworld.com a hostelbookers.com jsme zarezervovali noclehy, dvakrát hotel (Sunline Kamata Tokyo - 100% spokojenost a Mikado Osaka 50%, ale velmi levné) a dvakrát ryokan (Daiya Ryokan Kyoto 50%, Buisiness Ryokan Sansui Hiroshima 100%), což je stylové japonské ubytování, pekně na tatami, se společným sociálním zařízením. Zafungovalo to, všude nás čekali, perfekt. Ceny byly maličko nižší než na místě, ale hlavně jsme věděli, kam jet, neumím si představit, že bychom třeba v Tokyu hledali na divoko nějaké zaplatitelné ubytování. Běžné hotely na hlavních třídách jsou dražší než v Evropě.

Ceny a peníze. Všude se píše, jak je Japonsko drahé. Hmm, nezdálo si mi, stejně dlouhý pobyt kdekoliv v západní Evropě by vyšel dráž. Jen vychází z dolaru, který stále klesá, začátkem srpna 2007 byl kurz 100 jenů = cca 17,30 CZK. Jeny se dají zakoupit v CZ občas ve směnárnách, platba kartou je v JP možná jenom ve velkých obchodech, hotovost vydávají pouze některé bankomaty - v pohodě jsou Citybank, na které jsme ale narazili jenom v Ginze a výsledný kurz byl trochu horší než doma ve směnárnách.

Nocleh se dá sehnat do 8000 jenů/osobu/noc v pohodě, jídlo v běžných restauracích se pořídí od 400 do 800, speciality cca 1500. Exituje ještě varianta koupit si ve stánku nebo obchodu s potravinami jídlo s sebou, tzv krabičku bento, kde bývá sushi, rýže, něco smaženého - všude mají na výběr ze spousty druhů a ceny jsou od 300 do 600 jenů, ve stáncích na nádraží do 1000 jenů. Prodejce to přihřeje a třeba na dlouhé cestě vlakem je možné se kvalitně najíst. McDonalds nebo KFC jsou za ceny jako u nás, Starbuck je levnější než v Německu, tj. snídaně pro dva kolem 1000. Drahá byla pizza (pizzerií je tam navíc hodně málo), kolem 3000.
Dvoulitrovka neperlivé vody v obchodě 180 jenů, všude jsou automaty na pití - tam stojí půllitr vody 120 a litr 150. Prodávají také ice tea, což je skutečně pouze zchlazený zelený čas, bez chemie a bez přísad, cena je podobná jako za vodu, nebo kávu v plechovkách - kolem 120-150. Zmrzlina asi 300, pivo v plechovce 250, 0,2l saké taky tak. Pivo v klubu 500.

Vstupy 300 (chrámy) - 800 (Tokyo tower, Sky bulding), do zábavních parků bývají větší (tam jsme nebyli). Jedna stanice metrem/lokálním vlakem cca 150.

Dobrá legrace jsou 100 jen shopy, kde je možné narazit ve velmi kulturním prostředí na zajímavé hračky, elektronické hodiny, teploměry, hry, keramiku... U nás by se to mohlo jmenovat 100 Kč obchod a stejně by to leckdy nestačilo.

Oblečení místních značek je levné, import z Evropy dražší, ale zase paradoxně lejnější než u nás (Lacoste). Kousky japonských návrhářů, kteří se prosadili světově (Kenzo, Miyake) jsou oceněny náležitě, ale jde o zcela originální věci - i v evropských velikostech. Ponožky a boty končí na velikost 27, tj. kolem 40tky, vzrostlejší jedinci by s tím měli počítat, ostatní je ok:-). Boty jsou navíc hodně drahé.

Kosmetika Shiseido je viditelná na každém roku, oproti nabídce v Praze se dostáváme na 40% ceny. U importovaných značek na 60%.

Elektronika je mírně problematická, 100V/60Hz v síti ji činí nekompatibilní s našimi zásuvkami, většinou i popisky na přístojích bývají v japonštině. Mobilní telefony jsou u nás také nepoužitelné (veliká škoda!). Zbývají věci jako MP3 přehrávače, foťáky, hrací konzole, ev. notebooky, ale mají nainstalované japonské win. Foťáky mi přišly být za stejné peníze co tady, ale zbytek byl zajímavý, zvlášť iPody (28000 30GB) nebo maličké subnotebooky (od 80000, třeba Vaio U 150000). Sony PSP stála asi 18000, Nintendo DS 16000. Myslel jsem, že všeobecně nejvýhodnější bude Akihabara, ale u značkových věcí je to prakticky jedno, Apple v Ginze, Akihabaře i Hiroshimě mělo stejné ceny. Jinak byla Hiroshima nejlevnější.

Hudební nástroje se dají sehnat v Ginze a Sjinjuku, viz text. Až po příletu domů jsem prolistoval průvodce Tokyem, kterého jsme dostali na recepci... v něm je dokonce uvedená "The musical instrument area", ležící kousek od Akihabary na západ. JR Sobu line, stanice Ochanomizu, west exit a směr Yasukuni Dori cca 500m jižně area začíná (N35 41.891 E139 45.749) - vedle Meiji University. Jestli tam někdo pojedete, dejte mi vědět, jak to vypadá;-)