Chorvatsko 2000
aneb pokračování balatonské jízdy
Loučíme se s klukama, vyrážejí z Balatonu zpátky do Čech, nás čeká cesta přesně opačným směrem. Tak na dva, tři dny si užít sluníčka, větší cíle nemáme. Ani přesný plán cesty, natož kde a jak budeme trávit dny i noci...
Čím víc jsme na jihu, tím hezčí počasí je, z balatonské oblačnosti zbývá na maďarsko-chorvatské hranici jen pár mráčků, je pěkný vedro, a ve čtyřech v autě obzvlášť, Jirka s Tomem se mačkají na dvoutřetinovém zbytku zadní sedačky, Péťa sedí na místě spolujezdce a řízení zůstává na mně. Ze začátku jsme byli takoví schlíplí, začínala scházet přítomnost kamarádů minulého týdne, ale tváře se s přibývajícím sluncem rozjasňují, nejdéle smutný vydržel Tom. Ještě na maďarské straně utrácíme poslední forinty, lednička se plní úžasnou zdejší uzeninou a vyzkoušenými čokoládovými tyčkami "Balaton".
Varaždin. První město v Chorvatsku. Jedeme sem hlavně kvůli získání zdejší měny, platit na dálnici v DM se nevyplatilo, na bankovky nevrací... Ale je tu hezky. Románský sloh, vliv středomoří, už to není pro nás běžná Evropa.
„Jedeme směr Zagreb a pak uvidíme kudy dál!“ zní dohoda. Ale začíná být jasné, že skončit na Istrii by byla ohromná škoda. Do Splitu! Hurá, hurá! A jestli všechno půjde podle plánu, večer jsme tam. Projíždíme hory, několik turisticky frekventovaných silnic, aut z českými SPZ je víc než dost, už z dálky se dají velmi snadno poznat - 99% jich nesvítí. Jsme holt šetřivá nátura. Za chvíli brouzdáme po silničkách, lemující hranice s Bosnou, tady je dost prázdno. Ale postupně se objevují vybombardované nebo vypálené domy, potom celé vesnice. Působí strašidelně, města duchů. Nikdy jsme naživo nic podobnýho neviděli, Tom říká, že by sem poslal všechny, kteří válku způsobili a Jiřík dodává, že i ty, kteří z ní měli profit. Ale je to zvláštní kraj. Dokonalý kontrast s nádhernou přírodou všude okolo. Nechápu. Paradoxně ale prožitá neštěstí násobí nezaměnitelný ráz, být vše čisté a naleštěné, člověk by si mohl připadat jako v kýčovitých alpských vesničkách.
Ovšem do večera do Splitu nedorazíme a hledat ubytování za tmy je komplikované. Okolo půl osmý však míjíme jakési ohromné jezero na levé straně silnice, táhne se do dály, podle mapy se jmenuje Peručko a měří aspoň dvacet kilometrů. Jenže nikde není rozumný sjezd k němu, všechno jsou cesty minimálně pro terénní auto, na jedné z odboček potkáváme rodinku z Náchoda, snažící se také dostat ke břehu. Nic. Nejde to.
"Zkusíme ještě projet na konec a když nic dalšího nenajdeme, pokusíme se tam dostat z tý vesničky před jezerem, OK?" ptám se kluků, pomalu se stmívá. Jedeme dál a na samém jižním výběžku jezera je cesta. Asfaltová! Neuvěřitelný. V půlce se rozdvojuje, z první cesty se vracíme, už tam parkuje nějaký karavan, druhá vede přímo ke břehu - tam nikdo, paráda. Stavíme stan, Jirka dělá oheň na polévku, mám takový divný pocit... ve stanu ve volný přírodě jsem ještě nespal, určitě se budu bát. No kdyžtak se víc přitulím ke klukům. Polévka se podařila, stříbrný stan září ve světle hvězd údolím; vypadá jako jedna z nich. Ležíme, chvilku si povídáme, ale potom únava postupně uspává celý team. Najednou slyším kroky kolem stanu. Krve by se ve mně nedořezal... Neměl jsem chodit na blairwitch, fantazie si přímo rochní v chorobných úvahách. Ale nakonec sladký spánek zachrání i mě.
Ráno je úžasné, jezero je krásně čisté, svlékáme se a ještě před snídání skáčeme do vody, je akorát teplá, všude spousta rybiček a zůstanete-li na chvíli stát, začnou vás jakoby lehounce okusovat. Silnice, ze které jsme dorazili, není skoro vidět, lidé z horního karavanu si jdou pro vodu, ale víc si nás nevšímají, Jiřík taky říká, že v noci něco slyšel, ale prý to nebyly lidské šlépěje, Péťan říká něco o čarodějnicích, ale nevšímám si ho. Občas přijede nějaké auto turistů, je čas pokračovat na jih.
Před námi vyrůstá Split, komíny továren jsou vidět nejdřív. "Sem bychom měli jet večer, projít si město a třeba navštívit nějaký místní gay klub", navrhuje Péťa, "teď se pojedem někam vykoupat k moři, tady bude plno lidí." Zhýčkáni soukromím první noci se domníváme, že najít volnou pláž bude snadné. Omyl. Projíždím Trogir, hezké starobylé město s malým přístavem, navštěvujeme první trh a zjišťujeme, že tu sice není levno, ale ještě to jde. První cesta od města vede na skládku, druhá na veřejnou pláž. Není ošklivá, zůstáváme tam, mohli bychom taky hledat až do večera...
"Já vím, že určitě najdeme místo, kde bude malá zátoka, nikde nikdo, místo pro auto i stan...", nenechá si bourat představy Tom.
"A sladká voda, na umytí před spaním", dodává Péťa. Přikyvuji. Spát nasolený mi taky není příjemné.
"Tak pojedeme ještě na jih? Makarska, Dubrovnik...", ptám se.
"Do Tirany, to už je kousek!" přidává se Jirka.
Jen Péťa je proti: "Co tě tam, prosím tě, láká?"
"Bude tam víc palem, míň turistů a když už jsme takhle nízko, škoda nepokračovat dál, ne?"
"Tohle myšlení fakt nechápu, Makarska je turistický centrum, zajedeme si 500 km a navíc se budeme vracet stejnou cestou, protože jiná tam nevede..."
Péťův poslední argument nás udolal. Sice plán cesty neznáme, ale být někde víckrát je jaksi nepřípustné. Ale už je zase pozdní odpoledne, čas tu běží nějak rychleji.
"Kde se vykoupeme od soli?" dohodli jsme se totiž přespat na pláži.
"Dole byl kemp, nějak se tam dostaneme a vysprchujeme se"
"No dobře, ale moc se mi to nelíbí..."
"Mně taky ne...."
A v tu chvíli je rozhodnuto. Přes den u moře, večer a v noci u jezer. Je jich tu dostatek na výběr. Nejblíž, kousek nad Šibenikem je dvojice - Prukljansko a Visovac. Prukljansko je vidět z dálky, působí monstrózním dojmem, nádherná modrá voda, lesy na pobřeží. Zklamáním je závora na každé příjezdové cestě a nápisem Národní park Krka. A samozřejmě s pay budkou. O peníze nejde, ale kde se vybírají, budou turisté a tudíž veškeré soukromí pryč.
"Zkusíme to druhé a kdyžtak se vrátíme tam co včera", je to asi 80 km. Přijíždíme do vesniček, cesta není nijak značená a autoatlas v milionovém měřítku nedokáže ukázat polní cesty... Nakonec se Péťa ptá místních a za chvíli skutečně dorážíme k jezeru. U něho cesta končí další veřejnou pláží. Sice není špatná... Cestou ale byla jedna odbočka, vracíme se k ní, kluci vyskakují z auta, je to samý výmol. Míjíme místo se vstupem do vody, u něhož stojí obytný přívěs se dvěma auty a sympatickou Chorvatkou, napomínající své psíky, aby nám neběhali pod kola. Rozhlížíme se, jdu se proběhnout dál, cesta ještě pokračuje, za slunečnicovým polem je krásné místo pro dnešní noc. Přijíždím tam, kluci souhlasí, vyndáváme stan a jídlo, když k nám přichází někdo z karavanu, pán tak kolem padesátky, hodně udržovanej a sympatickej, mluví anglicky příjemně znělým hlasem:
"Vy tu chcete dneska přespat?" ptá se.
"Rádi bychom, jestli je to možné."
"Samozřejmě. Tohle je sice národní park, mělo by se tu platit vstupné, ale jste mladí kluci, určitě nemáte peněz nazbyt. A navíc z Čech. Jste srdečně vítáni! Ale nechoďte dál od jezera, mohli by tu být ještě nějaké miny. Ta válka... Nepotřebujete něco? Nemáte hlad, žízeň?
"Ne, ne, všechno máme, děkujeme, dáme pozor."
Usmějeme se na sebe, strážce parku se otočí a vrací zpět, my si oddychneme a stavíme stan. Za chvilku se ale vrací zpět s igelitkou plnou rajčat velikostí cukrových melounů a lahví od minerálky. Kterou rozdělá, lokne si a výrazně se otřepe.
"Tohle je Rakija, pálená tady. Ochutnejte, prospěje vám. Skutečně už nic nepotřebujete?"
Kýveme, že ne, děkujeme, zkoušíme místní pálenku a dohadujeme se, přijde-li si v noci svoji náklonnost nějak vybrat. Ale rakija je fakt síla, po vypití dvou víček z láhve cítím vlající malátnost, aspoň se mi bude líp usínat... Jsem abstinent z přesvědčení. Ale tady je to jiné. Vhodná atmosféra, resp. snaha o odbourání ostychu. Nějak na mě ale působí opačně, jsem malátný a na sbližovací trendy zcela nevhodný.
Ráno je trochu pod mrakem, mírně se ochladilo, což vítáme s povděkem, za včerejšek jsme se stihli už trochu spálit od slunce. Ani se dlouho nezdržujeme a jedeme dál. Naposledy jsem na Jadranu byl asi před patnácti lety, tenkrát s rodiči a na ostrově Murter. V hlavě mi zůstaly vzpomínky na letní kino a trafiku, kde prodávaly Bravo:-) Tam musíme jet, není zbytí. A není to daleko. Péťa naviguje, chvilku bloudíme, značení skutečně není přehledné. Až konečně přejíždíme most na ostrov, ten pohled už znám, zařadil se mi k již dávno prožitému.
Trochu odbočím, ale tenkrát mi bylo asi jedenáct, sexuálně nevyvinutej, ale jasně si vybavuju, jak v průběhu dovolené přijela do kempu, kousek od nás, švédská rodina. Otec, matka a čtrnáctiletý syn. Blonďák, nádherná tvář, hezké tělo, zálibně jsem si ho prohlížel a uvažoval, jak ho zaujmout, aby se mnou začal kamarádit... Jenže pokaždý, když byl na blízku, se mi podlomily kolena a nebyl jsem schopen vtipně reagovat:-)
Samotné město mě ale docela zklamalo, snad jen pekárna s úžasným jablkovým koláčem byla vhodnou satisfakcí. Ale na ostrově jsou tři města, jeli jsme k dalšímu, mnohem menšímu. Autem šlo zajet skoro až na kamenitou pláž, u vstupů do moře byly vytvořená kamenná lehátka, pěkné. Šli jsme dál, raději od lidí, byl trochu vítr a na moři běhaly vlny. Nakonec jsme zůstali na nejzazším místě pláže, které, jak se záhy ukázalo, bylo ovšem středním bodem sbíhající se pláže druhé. Nechali jsme si plavky, někdo by mohl jít okolo. Ale zvědavost na nás samotné už překračovala standardní meze. Začali jsme se hladit, pusinkovat, ale pokaždé prošel někdo kolem, pokračovat nešlo. Pak mi kluci zavázali oči a že se mám jen nechat unášet pocity, vrhli se na mě, hladili mě a lechtali, všude... najednou ustrnuli a začali se potichu smát.
"Co je?"
"Vidíš tamhle tu rodinku? Právě prošli kolem a my si jich nevšimli:-))"
Ne, to není vhodné místo. Ráno jsme se dohodli, že pojedeme k jezeru Kruščica, docela vzdálenému, vyjíždíme. Ale vedle cesty by ještě mnohem blíž mělo být další jezero, Vransko. Prohlédneme si ho. A když se bude líbit, zůstaneme. A opět, ačkoliv hnedka vedle silnice, cesta k jezeru žádná. Nakonec jakousi nacházíme, na břehu jsou ale zahrádky místních. Ještě poslední cesta, vracíme se k ní, byla o chvilku dřív. Zahrádky končí malou zátokou, na levém břehu je rozstřílený vrak auta, ale zprava akorát vhodné místo pro stan.
Zůstáváme zde, kousek dál turisti loví ryby, ale záhy odjíždějí. Tomovo a Péťovo přání se vlastně splnilo... zátoka, kde budeme úplně sami a navíc sladkovodní, můžeme být spokojeni. Ještě přichází stádo ovcí, pijí ze zátoky, hezký pohled, nevím, zda-li pasáček má v ruce deštník nebo střelnou zbraň, ale smějeme se tomu, dneska jsme našli "střechu nad hlavou" o poznání dřív. Nad pevninou se střídá oblačnost, zpočátku je na jihu jasno, ale potom se vytvoří pás, stínící přesně obývané území, neprší, ale občas se blýskne a vítr fouká víc než u moře. Do stanu jdeme za světla, žádné velké koupání nebylo, jen jsme se opláchli, a začínáme hrát hru z Balatonu... Jenže bez hrnce a bez oblečení, ani zóny nejsou přiděleny, o penězích nemluvě. Začínám, po mně Jirka, pak Péťa a nakonec Tom. Doposud jsme se střídali "těsně před", ale Tom nemusí, neb je poslední. Hahá:-)) Usínáme vysílení, spokojení, je zřejmé, že cestou vzájemné náklonnosti se budeme ubírat celý zbytek výletu. Stan vítr přečkal, nepršelo a ráno nás probudilo slunce a horko. Teprve teď jsem schopen vnímat krásu prostředí, voda má modrozelenou barvu, je čistá a na pobřeží jsou velké kameny.
Mléko, broskve, meloun, čaj, chleba s marmeládou - naše běžná snídaně. Slunce pálí bez přestávky, za chvíli jsme všichni zpocení, zase do vody. Ještě že jezero je pár metrů. Plaveme kus od břehu, možná bychom se měli bát o stan, auto. Jenže zase se začínáme mazlit a milovat, tentokrát všichni, je to moc hezký, žádný stud, nic.
U jezera jsme zůstali až do odpoledne a pak až cestou k dalšímu se stavili v jednom zálivu na mořskou vodu. Dřív to bývalo městečko, ale dnes tam moc lidí není, je to celé rozstřílené, přes snahu zbylých obyvatel je válka skoro přítomná. Záliv je hodně mělký, odpočíváme ve stínu na dece, kluci hlásí viděné živočichy, je jich tam velmi mnoho, dokonce spatřena byla chobotnice. Ale dlouho se nezdržujeme, jezero je celkem daleko a navíc cesta v mapě k němu trochu zmatená. Znovu projíždíme mrtvými vesnicemi, pohled na prázdné domy bez střech, začouzené od ohně, není pěkný. Ale začínáme se dostávat do kraje, kde snad lišky dávají v noci spát, už bychom měli být blízko, přejíždím most před jezero - docela vyschlo od doby vydání mapy, připomíná spíš řeku tekoucí v kaňonu. Což mu nijak neubírá na přitažlivosti, pěšky se dá dostat až k vodě. Ještě se ptáme skupinky místních chlapců, jsme-li skutečně tam, kde si myslíme, že jsme. Jinudy opravdu nelze, tohle je jediná možnost. Nejbližší cesta k vodě vede k hřbitovu, pak přes louku a asi 30 metrů dole teče voda. Ptáme se místní paní, můžeme-li tam spát, prozrazuje nám pouze, že kousek je dál je „prima dača“, kde se určitě nádherně vyspíme, projíždíme přilehlou vesničku, ale žádné prázdné stavení a zvát se k někomu domů, to asi ne. Vracíme se tedy zpět, kousek od srázu stavíme stan. V noci se nic zvláštního neděje, duchové ze hřbitova nepřišli strašit.
Ráno opět jak z obrázků cestovních kanceláří, čisté nebe, slunce, průsvitná voda v kaňonu. Snídáme, balíme stan a jdeme dolů k vodě, jezero se asi po dvou stech metrech stáčí doprava, zajímalo by nás, pokračuje-li stejným způsobem, nebo se rozšiřuje... Badatelská výprava, něco jako „hoši od bobří řeky“.
Cesta po pevnině je komplikovaná, někteří to zkouší vodou, i tak lze, jen je potřeba dávat pozor na kluzké kameny. Za chvíli jsme ale v ohybu, ovšem přehnané překvapení nečeká, tok je stále stejný. Ale převislá hranice jedné strany kaňonu vytváří něco jako polojeskyni, na vodu svítí slunce a hladina je pokryta plochými pískovcovými kameny, nádhera. Jiřík objevil spoustu celkem velkých ryb a dal se do jejich lovení, my s Tomem se shodujeme, že hezčí prostředí pro milování těžko najdeme.
„Hej kluci, pojďte sem!“ voláme na Toma s Péťou.
„Proč?“
„Tohle je super místo...!“
Začínáme si spolu hrát, všichni, ležíme na kamenech, líbeme se, hladíme. Nakonec to dopadá tak, že se miluju s Tomem, Péťa rozvíjí své voayeristický sklony a Jiřík loví ryby, staví jim překážky, vrhá se za nima do vody. Totální pohoda, svoboda, takhle si představuju dokonalý svět...:-)
Odjíždíme v brzké odpoledne, poslední vykoupání v moři kousek před Rijekou, civilizace, komerce, příliš velký rozdíl oproti ránu, než abychom mohli být nadšeni. A přes hranice do Slovinska, poslední noc, poslední jezero. Nebo spíš jezírko, písák za Hradcem je větší. Prostě romantika je pryč, Slovinsko je už příliš civilizované, dokáží využít přírodou nabízené...
Ráno fotím Péťu jak vylézá ze stanu, perfektní pohled. Docela v klidu snídáme a pak už jen dálnice, hranice, dálnice...
Okolo sedmý jsme na českých hranicích, ale pokus zkrátit si cestu přes Znojmo a Jihlavu se ukázal jako lichý, na celé trase jsou objížďky, jede se po okreskách, šílený. Dokonalý přivítání pro turisty ze zahraničí.... Já chci zpátky, jediná myšlenka, která mi straší v hlavě. Skončím v práci, najdu si dobrej job na zimu a přes léto budu cestovat... Jo euforie. Nebo strach z vystřízlivění a zařazení do davu colorless individuí.
V půl desáty zastavujeme před Jirkovým domem. Pár fotek a loučení, Péťa zatím volal domů, jeho maminka už nás čeká a připravuje teplou večeři....
Game is over. Týden Balaton, šest dní Chorvatsko. S miláčkem, s kamarádama. Docela mě to vzalo.
Thanx, bodyia.
Chorvatsko 2000 - komentáře
K článku nebyl vložen komentář
Přidat nový komentář