Japonsko IV. 2013

Do Nipponu jezdím moc rád; prostředí, atmosféra, extrémy a rozdílnosti proti našemu světu nebo dokonalost podřízená účelu. I když už tuším, co mě bude čekat, je to zase jiné, nové emoce, nové prožitky.
A což takhle zkusit jaro, posledních 14 dní dubna! A což takhle prozkoumat co nejvíc železnic! (~ projedeme celou shinkansenovou trať od Kagoshimy po Aomori, něco kolem 5t km). To se díky rychlosti a přesnosti japonské železnice nezdálo byt limitující, ale na konci jsem si s Jiříkem říkali, že tato ambice byla docela vyčerpávající.

Kyoto

Přilétáme s Emirates na Kansai, to krásné letiště v moři kousek od Osaky. Sedáme na Haruku a hurá do Kyota. Na dva dny, přizpůsobit se nejen časově. Hotel máme přes ulici od Takashimayi, což je dost efektivní lokalita, spousta věcí je blízko a vlak i metro kousek. A Kyoto je prostě nádherné, opravdu jedno z míst, které se musí vidět. Začíná to monumentální nádražní budovou, z jejíchž horních zahrad je vidět na celé město. V kanceláři Japan Rail si ještě měníme vouchery za railpass a rezervujeme většinu vlaků. U některých jsou už poslední lístky, ale povedlo se, plány měnit nemusíme. Pak na večeři do čtvrti červených luceren Pontóčo, sushi a horké saké, to je ono;) A zajímavé, osmihodinový jetlag se nějak nekoná, excitovaná mysl si sama poradila.
Ráno do Kijomizu, čas sakur už je v Kyotu za námi, ale občas se nějaká pozdní ukáže. Celá zahrada u chrámu je zelená a svěží, nádhera. Kolem východních chrámů pokračujeme k Filozofově stezce, od níž směřujeme ke stříbnému pavilonu. Pak sedáme na nějaký autobus a jedeme do centra města k císařskému paláci. Dovnitř se dá dostat jen po předchozím schválení, takže jen procházíme zahradou a zase mě udivují ty neuvěřitelně široké cesty.

Druhý den nás čekají severní chrámy. Přeplněný Zlatý pavilon, pagoda, chrámový komplex, zenová zahrada Rion-ji. S přejížděním autobusy se to dá krásně stihnout, navíc počasí nám přeje. V zenových zahradách by bylo krásné zůstat několik hodin nebo dní a jen rozjímat... Odpoledne ještě navštěvujeme hrad Ni-jo, procházíme po slavičí podlaze, pak po padacích mostech opevnění. A čas Kyota se nachyluje, doplňujeme ještě výstup na Kyoto Tower u nádraží, příjemný výhled. Byly to letem světem jeho hlavní body, další program už čeká;)

Mazda

Rána sedáme na Shinkansem N700 a přesouváme se do Hiroshimy, kde je domluvená prohlídka v automobilce Mazda. Mazda pořádá pro zájemce exkurze, jednou denně anglicky, jednou japonsky, rezervace předem. Od hlavního nádraží je to do ústředí dvě stanice příměstským vlakem. Na recepci chvilku čekáme, až se celá skupinka sejde, nakonec je nás asi deset. Ujme se nás paní Shimizu a mazdabusem projíždíme továrnou do budovy muzea. Tady jsou k vidění hlavní úspěchy Mazdy, od prvních vozů přes experimenty s wankelovým motorem po vodíkové vize. Wankely jsou tam rozebrané a vysvětlena funkce, Mazda je dnes jediná automobilka, která tento druh pohonu vyrábí. V další části je ukázaná výroba Mazdy CX5, od prvních prototypů a vizualizací po sériovou výrobu - lisování plechů, lakování, osazování částí. Pak jedeme přímo na výrobní linku, jde o montáže palubních desek a skel, na pásu jsou tam různé typy vozů, roboti připravují díly a technici je finalizují do skeletu karoserie. Továrna Mazdy je ohromná, má i vlastní přístav, takže vozy do zámoří jsou hned odbavovány. Hezké, efektivní. Neukázali toho sice moc, ale rozhodně to stálo za návštěvu.

V Hiroshimě se nyní nezdržujeme, ale pokračujeme na Kjůšů, Sakura 800 nás veze stovky kilometrů do Kagoshimy. Tam jsme v pozdním odpoledni. Po ubytování v Toyoko-inn, kterážto síť hotelů má úžasnou výhodu, že je pokaždé hned vedle nádraží, sedáme na okruhový turistický bus. Nejedeme až k zahradám, na to je pozdě, vystupujeme na kopci nad městem a pak už pěšky. Jižní Kjůšů není příliš turistická lokace, hodně lidí se s námi chce bavit a je to i příjemné;) Jdeme k přístavu, ze kterého je vidět sopka Sakurajima, zahalená tradičně v mračnech. Jak se všude hraje na ekologii, tady trajekty vypouští do vzduchu spoustu naftových zplodin. Pak se procházíme městem, Kagoshima má svoje ohromné kouzlo.

Aso

Hora Aso ve středu Honšů, to je další cíl. Ráno jedeme Sakurou do Kumamoto, kde přestupujeme na lokální vlak. Je to limited train dedikovaný do Aso, vypadá trochu retro a cestou rozdávají památeční pohlednice, samozřejmě s možností orazítkování. Z nádraží v Aso pak jede každou hodinu okružní autobus. Čím jsme výš, tím horší je viditelnost, bude potřeba počkat, jestli se oblačnost rozptýlí. Lanovka na vrchol také nejede, kvůli SO3 se tam ani nesmí. Čekáme ve stanici, což je takové turistické shopping centrum, je docela chladno a hořící kamna uvnitř dělají lepší náladu. Chvíli se bavíme s majiteleme komplexu, diskutujeme o zahraničních vztazích Japonska k dalším asijským zemím, zajímavé. Kolem poledního se počasí vyjasňuje, mezitím jsme prozkoumali možnosti, jak se ke kráteru dostat a tak vyrážíme pěšky. Je tam lávové pole s chodníčky a cesta ke kráteru, uvnitř se vaří podezřele zelená voda a těch výparů je opravdu dost. Cestu lemují stánky prodejců síry, krásné kousky, bohužel nepřetransportovatelné letadlem, takže nic. Celá atrakce je velmi japonská ve smyslu paranoidní bezpečnosti, ale tak prostě je. Ovšem zajímavé místo, v prostředí JP unikátní.

Hakata

Vlakem jedeme zpět do Kumamoto a pak shinkansenem do Hakaty. Z poslední návštěvy tam mi utkvělo lovení úhořů v malých kyblíkách na břehu řeky, ale jsme tu asi v jiný čas a tato specialita není dostupná, škoda. Nová je budova nádraží, pojatá ve velkém stylu, designové, moderní, zahrady a restaurace na střeše. Takhle vypadá doprava ve 21. století. V Canal City nacházíme japonský all-you-can-eat restaurant, pěkné zakončení dne;) A ráno do moderní části města k Hakata Tower, což je vyhlídková a televizní věž u severního pobřeží. Pěkně fouká, překonat vítr při chůzi vyžaduje cvik. Z věže jdeme do Robosquare, přehlídku robotů: Aibo, Paro, všichni jsou tam, nádhera;) A zpátky, na shinkansem a do Hiroshimy.

Hiroshima

Hiroshima je hlavně Peace Memorial park s muzeem atomové bomby. Další z nutných míst lidského poznání. Jen mírně sentimentální, věcné, konkrétní. Na konci prohlídky muzea jsou fotografie prezidentů, kteří muzeum kdy navštívili, jen asi šest z nich má velký snímek... a na jednom z nich je Václav Havel. To mě vždycky potěší a zarmoutí zároveň; kde jsou časy, kdy náš prezident byl světově uznávaná osobnost.
Po prohlídce memorial parku sedáme na místní vlak a jedeme na Svatý ostrov Myiajima. Je zde slavná Tori, při odlivu na suchu, při přílivu v moři, pak taky spousta ústřic, které chutnají naprosto úžasně a malí jelínci, kteří jsou napolo ochočeni a v podstatě se nechají krmit. Opravdu wildlife;) Trochu poprchává, ale to nemění náš plán vyrazil až na 500mnm vrchol hory Mt. Isen. Cesta je nádherná, všude rostou plané růže, které jsou trochu opadané a se stromy okolo vytváří velmi nezvyklý mix barev a materiálů. Nepromokavá bunda se tedy hodí, to samé deštiodolný foťák. Z vrcholu díky mlze moc, resp. nic vidět není, ale i tak to stojí za to. Večer ve městě vyrážíme hledat nějakou restauraci a končíme kdeci v sedmém patře v místním pubu, výjimečně se tu může kouřit, ale dá se to přežít, prostředí a jídlo je skvělé.

Hamamatsu

Ráno na vlak a pěkný kus cesty do Sendai. Trasu neplánovaně přerušujeme v Kyotu, v hotelu tam jsem si zapomněl baterku a nabíječku k fotografickému přírůstku Panasonicu GX1 z místní Biccamery, kterou recepční schovali k vyzvednutí. A je to vtipné, mám 50 minut na to, abych se dostal z nádraží co centra města a zpět. Nakonec přibíhám na nástupiště ve chvíli, kdy shinkansen do Tokia má otevřené dveře, lidé nastupují - a za minutu je pryč. Tento příběh si budu pamatovat, shinkansen jsem ještě nedobíhal;) Další několikahodinová zastávka je v Hamamatsu, sídle výrobců hudebních nástrojů. Je tu jejich muzeum, kde jsou dokomce i modularní syntetizéry k vidění a spousta klasických hudebních nástrojů, hlavně asijských etnik. Na něco se dá zahrát, u všeho jsou sluchátka s ukázkami. Z muzea jdeme na procházku k hradu, nebo spíš hrádku, příjemná cesta to je.

Sendai a Aomori

A zpět na vlak. Do přestupu v Tokiu Jirka počítá rozmezí shinkansenů v protisměru, nový vlak míjíme každé 2 až 4 minuty, je nedělné odpolední špička a provoz je neuvěřitelný, všechno jezdí kolem 300km/h, ta synchronizace dopravy je famózní. V Sendai jsme pozdě večer, po ubytování zkoušíme věc, které jsme se zatím bránili - nudlový bar. Ale je to dobrý, skoro nikdo tam není, takže srkání není tak disturbující, jak by jinak bylo;)

Na počátku byl požadavek projet shinkansenovou trať od začátku do konce. V Kagoshimě jsme byli, teď tedy musíme do Aomori. Aomori je nejsevernejší město na Honshu, trať sem byla prodloužena před pár lety. Časem bude pokračovat na Hokaido, ale v tuto chvíli je nutno z rychlovlaku vystoupi a dál se vydat normálními rychlíky. Hokaido ale až příště, teď nás zajímá Aomori. Jsou tu zajímavé archeologické nálezy z 13t BC, to stojí rozhodně za vidění a přístav, kde kotví památní lodě. Aomori v létě funguje jako chladnější oáza pro obyvatele Tokia, teď je tu ještě občas k vidění sníh. Zajímavé místo s velmi pomalou místní hromadnou dopravou, určitě ale ne japonské must see;) Kupujeme výborné bento na zpáteční cestu a zpět do Sendai, kde by měly právě probíhat slavnosti sakur. Jinde v Japonsku jsou už odkvetlé, tady je prostě chladněji. Nalézáme z dálky viditelný růžový park, v parku je spousta lidí, sedících na trávnících, povídajících s přáteli, kupujících nějaké lokální speciality ve všudypřítomných stáncích. Moc fajn být součástí a parádně se tam fotí. Pak ještě procházíme několik budhistických tempelů, do obchodního centra města jsme se vůbec nedostali.

Tokio

Ráno revidujeme původní myšlenku navstívit chrámový komplex Nara a jedeme rovnou do Tokia. Veze nás nový shinkansen E5 Hyajabusa, občas jedeme 330km/h, ale místa je tedy víc v těch starších.
Ani moc dlouho nezabere znovupochopit tokijkou dopravní infrastrukturu a jedene na Ginzu, kde máme kousek od bavorské restaurace Lion hotel. Strategicky opět výborné místo, tam budu i příště;) Tokio je úplně jiný svět než zbytek Japonska, lidí ještě víc, logistika všeho na maximum. Následující dny stíháme hlavní highlight - magistrát na Sjinjuku, okolní parky, Takechitu street - místo avantgardní módy, parky v Uenu, novou úžasnou 634m vysokou Tokyo Skytree, kam se v osm ráno dá ještě dostat bez rezervace, pak už šance není. Projíždíme Yamanote line, minutové rozestupy vlaků ve špicce opět budí šokující obdiv a unikátní hudební podkres pro každou stanici taky;) V Uenu jdeme to muzea vědy a techniky, pěkné, plachetnice v Yokohamě je také viděna. Nesmíme zapomenou císařský palác a Tokyo Bay v monorailem a Fuji TV. Poslední večer se vracíme na fascinující Sjinjuku, obdivujíc infrastrukturu a výbornou japonskou kuchyni někde v -3 podlaží nádraží. Super, teď poprvé mě Tokio bavilo hrozně moc; možná díky tomu, že nebylo dusné léto. Je tu toho k vidění a zažití neuvěřitelné množství.

Dubaj

Jsme sice hrozně unavení, ale vůbec se nám nechce pryč. Odlétáme z Narity, což se ukazuje být hodina vlakem z Tokia, nijak veliké letiště. A do Dubaje, kde máme den pauzu. Ale jak se ukazuje, není dobré se dostat po naprosto funkčním Japonsku právě sem...
Černé zlato ukazuje svoji moc, spousta výškových budov a luxusních vozů, ale jediná trasa metra, ještě k tomu mimo hlavní objekty a kousek mimo centra nepořádek. Do toho arabská nadřazenost, nespočet Indů, Pákistánců a další pracovní síly. Zkoušíme pláž a ano, je teplo, dá se koupat, jinak nic moc;) Pak jdeme na nejvyšší budovu světa Burj Khalifa, kde tedy deck pro návštěvníky je níž než v Tokio Skytree, ale budiž. Je odsud pěkný výhled na celou tu pozlacenou bídu. Nějak to ve mně vzbudilo negaci, sem už rozhodně nepojedu. Odmítám svým zájmem podporovat podobný druh společenství. Odsud už jsme se domů těšili;)

Finále

Takže ano, Japonsko je skvělé. I počtvrté se nalézají nové a nové zážitky, podněty, emoce. Zorientovat se při troše snahy dá, ceny nejsou vyšší než v západní Evropě a cesta sem má pokaždé nějakou přidanou hodnotu.

Fotogalerie

> > > > >