Who I'm

Hmmm, kdo tedy vlastně jsem? Jedna z neoblíbenějších otázek po tisíciletí. Ano, kdo jsme a odkud přicházíme... Několika kamarádům jsem se snažil namluvit, že jsem robot, že nahoře někdo tahá za neviditelný provázky nebo hejbe ďábelkým joystickem. Nevěřili. Ale nahlodal jsem... O to jde, není duležitý přesvědčit, ale rozpoutat vlnu úvah:-)
Ne, jsem člověk z masa a kostí, snad hrdě přiznávám. A taky kluk a jsem rád, že jsem kluk a rovněž rád bych jím zůstal. Ale abych se jakožto takový zamilovával do holek, jsa hoch slušný, to teda fakt ne. Do kluků už třeba jo. Což ale vlastně není vůbec důležitý. Až na to, že proto chtě-nechtě patřím do jisté skupiny lidí. I like this resonance..:-)

Narodil jsem se druhýho února, což je až moc dvojek. Dvojka má být reprezentantem ženského životního principu. Kdyby se naši v roce 1974 zajímali o numerologii, věděli by, co bude za cca 17 let následovat. Ale možná zajímali. Protože se ani nedivili. Nee, nenosím růžový košile, dámský kalhotky nebo nabarvený řasy. Ale prostě jsou liberální. A nepreferují svoje přání nad třeba nepříjemnou realitou. Za což jim patří můj nezměrný dík.

Vždycky jsem byl trochu divnej. Nechtělo se mi slepě poslouchat a hrát si na veselé stádo veselých oveček. První větší rozpor byl na ZŠ, nosil jsem docela dlouhý vlasy a hrál basket. Pak k nám přišel novej trenér a že se mám jako nechat ostříhat. Nebo už nemusím chodit. Tak jsem nepřišel. Začal jsem hrát za sousední město, neboť na svůj věk jsem byl hodně velikej i když ne moc šikovnej, zájem byl. Prima satisfakce byl vzájemný zápas. Vyhráli jsme, já dal pár košů. To mi za nepříjemný dojíždění na tréninky stálo. A taky to, že tam byli nádherný kluci... Hezčí než u nás:-) Ale s jídlem roste chuť. Na průmyslovce, ještě za totality jsem si nechal propíchnout uši a nosil takový divný dlouhý kožený náušnice (tenkrát to fakt nebylo obvyklý..), pak se přidaly speciální účesy, obrázky ve vlasech, holohlavej a jen z temene copánek a na něm taková ta plastová beruška. Uuu. Divnější ale bylo, že mi to procházelo..., nikdy naši nebyli ve škole na pohovoru, nikdy mi doma nezakázali experimentovat. Snad jedinej problém byl na chlemu, jeden učitel, docela blb, mě skoro fyzicky napadl, že jsem jako zrůda nebo co. Ale druhej učitel se mě zastal. Zvláštní pocit. Ve čtvrťáku jsem se ale "znormalizoval". Náušnice nebo podobný výkřiky začaly být módou. Už nebylo proč... Ale dírky v uchu do dneška nezarostly:-) Ovšem loni jedna přibyla. Ale není jen tak vidět. Z jednoznačně viditelné odlišnosti se stala touha o jinakosti skryté. Mít čím překvapit, zaujmout. Ale postupně. A jen toho, kdo má zájem, neoslňovat na potkání.

Mám moc rád techniku a nový technologie: Počítače velký i malý, do baťohu i do kapsy, prostředky mobilní komunikace, metody generování zvuku, jeho záznam a následná reprodukce. A nestačí jen se dívat, potřebuju zkoušet, poznávat, učit se, získávat vlastní názor. Takže se postupně zahlcuju materiálnem, které si mě někdy podmaňuje. Rozpor - sen o domečku na samotě s absolutní soběstačností. Ale jo, dovedu si to představit. Jen jsem ještě dostatečně duchovně nedospěl k realizaci. Stav totální askeze, přiblížení se svému já na překročitelný dosah... Stejně všechny ty hračky slouží jen k pocitu nesamoty. Relativně nejsnadnější způsob jeho dosažení. Rozhodně nejméně obtěžující. Někdy mi samota nevadí, někdy ji vyhledávám. Ale ne stále, člověčí přirozenost je jiná. Potřebuju milovat a být milován, kamáradit se. Jako každej.

Občas mám nutkání pěkně ulítnout, vyplavovat co nejvíc endorfinů a bejt v naprostý pohodě. Prošel jsem si tím, čím asi kdekdo, začátek byl alkohol na diskotékách, ale to je jen komerční náhražka. Bere svobodu a nadhled, poslední roky nepiju, jen velmi zřídkakdy, docela se mi to protiví. Něco přinesly softdrugs, další pohledy, další dimenze uvažování. Ale jednu chvíli už to byl docela průser. Takže ne. Vadí mi stav, kdy už si přeju bejt v pohodě, ale vím, že droga zase začne za chvilku jet. Totální podřízenost, nelze se bránit. Blbý. Úlety, kdy pod nohama mám 200 kW turbovanýho šestiválce mě taky někdy přepadaj. Jsem lákán... ale snažím se odolat, o tom svoboda není, to není moje síla.
Zbývá hledat uvolnění inside a daří se. Stačí kompatibilní muzika nebo souhra okolností, způsobujících čistou radost a duší i tělem prostoupí dojem beztíže, dívám se na sebe z výšky, volnost, volnost, volnost. Někdy, když dělám nějakou muziku, dostanu se do varu tak, že energie roste, nevyčerpává se. To samý u některejch textů, jsem součástí děje, kterej tvořím jen tak pro radost, fantazie rozehrává neuvěřitelný zápletky, svět se mění podle potřeby. Sweetest perfection. Hodně prima je čaj, naučil mě jej pít Moyo, velký to přítel, tein euforizuje, ale neubližuje. Takovej vietnamskej Che Xant.. Hmmm. Radost až do rána:-) Vlastně poslední léta bych nazval věkem čaje. Neznám příjemnější drogu:-)

Baví mě sport, kdysi basket, dneska fitness, bazén a kolo. Opět, pro pocit uvědomnění si sebe - ano, toto je moje síla. Ale roli hraje samozřejmě i estetický hledisko..., který se zdůraznilo po Games v Amsterodamu. Jakožto gay nemusím sedět u TV a hlídat děti, mám svůj život pro sebe a je jen na mně, jestli zestárnu ve dvaceti nebo v sedmdesáti. Neztrácet sebevědomí, mít stále co nabídnout. Je škoda nevyužít toho, co nám bylo předloženo, nehledat negativa, ale soustředit se na přínosy. Dneska to jde, žádné ale neobstojí. A konkurence v gay vztazích je obrovská. Zvlášť když člověk nechce žít skrytě. Onehdá jsme měli takový partnerský problém, v cíli stála otázka, zda-li se oprostit od společnosti a žít jen pro sebe nebo setrvat v družné komunikaci s našimi četnými známými. První varianta mě trochu lákala, určitý pocit jistoty..., ale prostě to nejde, potřebujeme být v kontaktu. Rád se bavím s lidmi, každý kontakt obohacuje, přináší nové smýšlení, nové názory.
I proto Internet, jsem v síti od jara '97 a našel jsem tady mnohem víc, než bych jen čekal.

Co ještě dodat, slov bylo mnoho, proto ještě přijde na řadu obrázková část "vývoj jedince z hlediska času a přesvědčení":-) A kdyby něco, tam mi napiš. Zatím, byyyyye!

Tak to je z první třídy, vzorný řák s výborným prospěchem, víceméně bezproblémový. Největší radost bylo Lego a spolužačka Evička, dárek, kterej mě nejvíc zklamal, kopačky od taťky. Myslel jsem, že se rozbrečím...:-)
Šestá třída, stále vzorný žák, ač při hodinách často vyrušující nemístnými poznámkami. Začínal jsem sexuálně dospívat a děsilo mě to, netušíc, co to znamená..:-) Ale prožíval jsem jedno přátelství, o kterém bych dneska mohl tvrdit, že to byla láska, zvlášť jedno odpoledne bylo moc zajímavý. Bez doteků, ale přesto se mi točila hlava... Dlužno podotknou, že z hlediska erotické orientace jsem neměl jasno, resp. jsem nad tím nepřemýšlel.
A je to tady, osmička, dlouhý vlasy, zachmuřený výraz, puberta pěkně jede:-) Hrozně se mi líbí jeden spoluhráč, chodím s nějakou holkou ze sousedství, doma se rozhoduje, na jakou střední školu vyrazím. Nakonec vyhrává strojárna, protože je nejblíž. Nebyla to dobrá volba. Z hlediska vědomostí mi ta škola v podstatě nic nedala.
Prvák, rok 87, vypadám starši než jsem, holkám se líbím, ale nějak nevím, co s nima. Tak povídat si. Na víc si netroufám... Zajímavý zážitek z Prahy: Procházíme se s mamkou po Václaváku, mamka si jde koupit něco do trafiky, ke mě přijde nějakej chlápek a že má ve vedlejší ulici auto a jestli nechci jít s ním. Dost mě šokuje. Nezávisle na to mi mamka doma říká, že mě nemůže pouštět nikam samotnýho, protože po mě děsně koukaj chlapi. Asi první skutečnej kontakt s homosexualitou.
Patnáct nebo šestnáct, na lyžáku si s klukama vyprávíme o masturbaci, jsem šokován, myslel jsem si, že to dělám jen já:-) Mám nádhernýho spolužáka, jsme kamarádi, toužím po něm, ale přijde mi to divný, pochybnosti o ht budoucnosti jsou stále větší. Netajím se myšlenkou společný onanie, ovšem nikdo se nenabízí:-) Kvůli řečový vadě jsem hospitalizovanej v Praze na foniatrický klinice, je nás na pokoji asi deset, jeden, tak 11tiletej kluk se ke mě hodně má, pořád chce sedět vedlě mě a když je polední klid, tak ležet se mnou pod dekou a zkoumat, co nabízí průměrně vyspělý chlapecký tělo. Uuuj:-) Ač nejsem boylover, myslím, že oboustranný zájem není jen fantazie...
Třeťák a pověstný chmel, už od tanečních chodím s prima holkou, je černovlasá a zajímavá, kluci mi ji záviděj'. Onehdá jsem ji chytnul poprvé za ruku a dal pusu na rozloučenou. Dál jsme se nedostali. Ale rozehrávám partie na víc stranách, přeci musí bejt holka, se kterou budu chtít víc.. Na chmelu masíruju záda tomu nádhernýmu spolužákovi, musím se víc předklonit, protože jsem šíleně vzrušenej. Stojím jen na krůček k poznání... Na Commodoru skládám první skladbičky, ta asi první má šílenou pointu, honí mě žížala a chystá se mě pozřít, utíkám před ní, atmosféru doplňují naživo nahraný pianový sóla. Píseň nemá happy-end, končí výkřikem: "Žížala mě polapilaaaa"":-)))) Tohle období bylo hrozně zajímavý, dva kluci z basketu mě seznámili s tvorbou Dead Can Dance atd. a ukázali, že kultura a umění má mnohem víc tváří, než jsem si myslel. Vlastně pokusy s vlastní tvorbou spustili oni.
Tohle fotil můj první kluk. Už to nešlo jinak, jaro se nedalo zastavit, naplno jsem si řekl, že jsem na kluky. A jak se mi ulevilo! Tak jsem dal inzerát do Annonce, kterej, nevím proč, nevyšel. Ale na jeden jsem odepsal. Do Pardubic. To perníkový město je pro mě dost důležitý..:-) Byl hodně hezkej, vypracovaný tělo, i když ne moc chytrej, ale to mi až tak, jakožto šíleně nadrženýmu týnejžrovi, nevadilo. První sex 3 hodiny po seznámení, uuuaaa, a pak celý prázdniny spolu. Našim jsem říkal, že mám známost, na víc se neptali a pouštěli mě i přes víkendy z domu. Ty prázdniny taky první a jediná holka. Zneužil jsem její důvěry. Ale stejně to nešlo. Pak jsem byl hodně zlej. Pustil si GunDreams a nevnímal. Poslední naděje padly.
Maturitní fotka:-) Ségra a mamka už vědí, po čem touží moje srdce, v pololetí píšeme ve škole sloh na téma "Za trochou lásky šel bych světa kraj". Takovej veřejnej coming-out. Třídní je překvapená, sranda. Nevím co po škole, zájmy se od sebe docela odlišují, nemám jasno, kterou cestou bych se chtěl vydat. Takže si ani nedávám přihlášku na vysokou. Prostě to nějak dopadne, mám toho teď na práci tolik:-))
Tak už pracuju. Zatím bezvýznamný postavení. V září přijel do Hradce Harvest team se svými evangelizačními projekty, nějak jsem se dostal do křesťanství. Divný období. Takový bezvýchodný. Fotka je z prvního koncertu v hradeckým klubu Trojka, nějak jsme tam míchali homosexualitu a křesťanství, šílený. To nejde dohromady. Jak mi následně "bratři a setry" potvrdili. Nezájem o člověka, hrůza z démonů, tak bych je charakterizoval. Nejen proto je můj dnešní postoj k nejrozšířenejšímu západnímu náboženství až agresivně negativní.
Asi dvacet, křesťanství jsem ze sebe setřásl a na popud Mojmíra, důležitého to člověka v mém životě, se začal zajímat o širší svět okolo. Hudba se vyvíjí, počet nástrojů a úměrně s tím možností, roste. Pomalu se připravuje čajové období.
Seznámil jsem se s Jirkou, zpěváčkem a začínáme natáčet pár zajímavých projektů. První společná deska se jmenuje Strategie lovu, druhá, z roku 99, 2020. Fotka je ze serie promo fotografií, které ale nikdy nebyly potřeba, nějak se nepodařilo prosadit. Začíná se jeden poměrně významný vztah, bydlíme spolu u našich, celkem v harmonii. Ale vrhá mě to celé příliš do materiálna, dělám věci, který jsou hrozně prvoplánový. Komerční styl života, hra na něco, čím nejsme.. hmm. Skončilo to smutně. Ale ulevilo se mi a paradoxně jsem si uvědomil, co, resp. koho chci a koho se mám napříště vyvarovat. Po bitvě je každý generálem, jasně. Jenže kažný zážitek na sebe váže řadu zkušeností. Už nejsem ten sedmnáctiletej mladíček. Už musím trochu uvažovat.
Je mi čtyřiadvacet, přestěhoval jsem se od našich a žiju na vlastní pěst. Život tak získal nový rozměr, mnoho věcí se změnilo. Hodně se zaměřuju na muziku, docela dost čtu a vzdělávám se, baví mě manuální práce, nádherně se při ní uvolním. Internet používám jako zdroj informací i zábavy, mám tam spoustu přátel. Odmítám TV kulturu a na protest nevlastním televizi:-) Ale láska stále nepřichází, no nic, aspoň se učím samostatnosti:-)
Jaro '99, vlítla do mě Avie, jen jsem viděl, jak předek mýho auta mizí někde pryč a pak zavřel oči. Jsem měsíc na neschopence, ale naštěstí mi nic vážnýho není. Jen si výraznějc uvědomuju cenu života a všech neviditelných svazků, který mi dávají radost a pohodu. Mám standardní alergii, ale jinak prima:-)
Léto '99, vše má svůj čas. A čas na vysněnou lásku je tady. S Petrem trávíme prázdniny, čas před nimi o po, spojil nás samozřejmě internet. Jeho rodiče nic netuší, ale v září přichází c-o a situace se zpřehledňuje. Zajímavé, podnikáme mnoho výletů a divokých akcí, viz reportáže.
Fotka z prvního březnovýho tejdne 2000, slunce začíná prosvítat ze zimních mraků, trpím nezdolným optimismem, otepluje se (venku) a cítím příval nové energie. Jak s ní naložím, se ještě uvidí. Napíšu:-)
Začíná podzim v roce 2002 a změnilo se od posledně mnohé:-) S Péťou bydlíme už rok a půl spolu, rozjeli jsme několik zajímavých projektů, snažíme se žít, jak umíme a přitom si ještě užívat, objevujeme dávno objevené a experimentujeme. Už nebydlím v Hradci, ale v Pardubicích, nové prostředí mi dalo novou energii k muzice, snažím se rozpomenout na to, co mě bavilo jako malého a v těchto činnostech nalézám poklid a skoro nejvyšší radost, jakou znám. Ale kruh se neuzavírá, dělí se jako okřehek, který se nám zrovna přemnožil v akváriu:-)
Je léto 2005, zrovna začaly prázdniny. Rok a půl mám fixní rovnátka, sestra mi je sundá na Vánoce. Snad mi nebudou chybět, už jsem si na ně zvykl:-) Teď je stejně zvláštní doba, od posledního zápisu jsme se stal dvakrát strejda, teď od ledna jsem změnil práci, desku jsem ještě nedokončil a pomalu si říkám, jestli to výbec někdy přijde, ale hudební equipment se pěkně rozrostl, trochu víc se starám o živostní styl a stravovací návyky. Jakkoliv jsem si ve dvaceti připadal zmateně a rozháraně, po třicítce se spousta věcí uklidňuje a stabilizuje.